Jamajka: krásná příroda vs kriminalita
Jamajka: krásná příroda versus kriminalita
Na Jamajku, ostrov v Karibském moři, jsem odjížděl plný, očekávání. Toto místo jsem totiž měl z povídání přátel a z četby spojeno s dalším ostrovním rájem s bezstarostným potápěním na nádherných plážích a divukrásnou přírodou. Od cesty jsem očekával mnoho nádherných záběrů, pohody a dobrodružství. Dnes mohu říci: "Ano, dobrodružství jsem zažil, o pohodě se však nedá mluvit v žádném případě." Opět se mi totiž potvrdilo to, co již mnohokrát. Realita je mnohdy zcela jiná než to, co si člověk přečte v literatuře.
Pohoda, na jakou jsem byl zvyklý z jiných ostrovů a míst po celém světě, se nekonala. Na cestu jsem vyrazil se třemi přáteli a byly chvíle, kdy jsme se opravdu obávali o holý život.
Krátce po příletu jsme si vypůjčili auto a začali jsme hledat ubytování nebo místo, kde bychom si mohli odpočinout. Od počátku nás však pronásledovaly nevraživé, zlostné pohledy, a to nejen od lidí, u nichž by se to dalo čekat, ale dokonce od policistů či slušně upravených osob. Všichni jako by říkali: "Tihle čtyři tady chtějí pobývat, na Jamajce, kde je tak obrovská kriminalita?" Postupně jsme pochopili, že provozovat turistiku na Jamajce není vůbec jednoduché. Kempy z průvodce jsme nikde nenašli, jako by nikdy ani neexistovali. Od bydlení na některých veřejných místech, jako jsou třeba pláže, nás lidé zrazovali.
Dalším neduhem ostrova jsou drogy! Alespoň my jsme se s lidmi, kteří drogy užívají, setkávali denně. A opět to byla velmi nepříjemná setkání. Kamkoliv jsme přijeli, trvalo jen pár minut, než se na nás nalepilo několik zfetovaných výrostků, kteří se dosti agresivně vnucovali a požadovali peníze často za směšné či vymyšlené služby. Jednou slibovali hlídání vozu, jindy nás chtěli bezdůvodně provádět po okolí, tuhle zase tvrdili, že tu uklízí a chtějí za to od nás peníze.
Pocit nebezpečí umocňovala skutečnost, že šlo většinou o velmi urostlé, svalnaté, vysoké a snědé domorodce, kteří jsou potomky afrických černochů.
Další nepříjemný příběh se odehrál v hlavním městě Jamajky v Kingstonu. Jeden z mých přátel se chtěl do města podívat a při prohlídce se v jeden moment v jeho bezprostřední blízkosti ozvala střelba. Stačilo se krátce rozhlédnout, aby viděl, že po výstřelu padla na zem jedna z místních žen. To vše se stalo za bílého dne před jeho zraky.
Když jsme jednoho dne kempovali na pláži, probudilo nás ve tři hodiny ráno ostré světlo reflektoru a cizí hlasy přicházející zpoza světla. Nedokonalou angličtinou mě ti tajemní lidé vyzvali, abych k nim přišel. S pasem v ruce jsem přišel až k muži, který na nás svítil reflektorem. Měl na sobě žluté tričko a civilní kalhoty. Tvrdil ale, že je policista! Rád jsem mu to věřil, v jedné ruce totiž držel pistoli, kterou na mě mířil! Byl tvrdý a nepříjemný, vyslechl mě a pak propustil. Přečkat zbytek noci na pláži nám však jednoznačně nedoporučil. Opět nám připomenul, že jsme na Jamajce - v zemi s největším množstvím vražd na počet obyvatel a velmi rozbujelou kriminalitou.
I přes tyto negativní a nepříjemné zážitky jsem chtěl navštívit dům zesnulého krále regge Boba Marleye. Jen těžko jsem však hledal řidiče, který by mne k tomu místu dovezl, a i pak mne čekaly nepříjemnosti. Za fotografování jsem musel zaplatit, a ne málo. Později, když jsem fotografoval na zdi namalovaného Boba Marleye s císařem Haile Selassiem, tak se na mne z chatrčí ve slamech, což jsou chudinské čtvrti, sbíhali černoši, křičeli na mne a vyhrožovali mi.
Na Jamajce bylo jen málo okamžiků, kdy jsem se cítil nádherně a bezstarostně. Tyto chvíle jsem zažíval při pobytu v jamajské přírodě. Viděl jsem nádherné vodopády a vzácné jeskyně, absolvoval jsem dokonce nezapomenutelnou jízdu na bambusovém raftu. Ovšem návrat do reality byl vždycky o to tvrdší.
Od začátku až do konce jsme já i moji přátelé zažívali nebezpečí a měli jsme strach. Mnohdy jsme odměřovali hodiny a minuty, které jsme ještě měli na Jamajce strávit. Báli jsme se o holý život!
Dodnes si kladu otázku, proč je na tomto nádherném ostrově v Karibiku tak nebezpečno. Jediné vysvětlení, k němuž jsme došel, je však zakotveno hluboko v historii této země. Všechny nepříjemné zážitky jako by spojoval pocit msty místních obyvatel za genocidu bílých agresorů, kteří od počátku šestnáctého století terorizovali především černošské otroky.