Angola
Angola
Pocity vzrušení z neopakovatelného zážitku, smíšené se strachem z nebezpečí, se mi dodnes vracejí při vzpomínce na moji návštěvu Angoly. Tato země je zmítána občanskou válkou a získat dokumenty potřebné pro vstup je velmi složité. Přestože jsem v tomto jihoafrickém státě strávil jen několik hodin, mám jej spojen s jedním z nejemotivnějších zážitků. Navíc šlo o cestu neplánovanou, a takové bývají nejlepší.
Kempoval jsem se svými přáteli na severu Namibie v přírodním kempu. Toho dne jsme vstali velmi brzy, ale nemuseli jsme nikam spěchat. Byli jsme unaveni předešlou náročnou cestou, a protože byla neděle, dohodli jsme se, že budeme jen odpočívat. Přesto mi to nedalo, a tak jsem začal procházet po okolí. Narazil jsem na jednoho místního obyvatele, který přišel s velmi zajímavou nabídkou. "Nebyl by problém dostat se na kánoi přes řeku do Angoly. V nedaleké vesnici je velmi zvláštní kostel, a vzhledem k tomu, že je neděle, bude se v něm zcela jistě konat obřad. Mohlo by to pro tebe být zajímavé," vyřkl svoji nabídku muž. Nechtěl jsem, aby si to třeba rozmyslel, a proto jsem bez váhání řekl, že jeho návrh přijímám. Ve třech jsme tedy sedli do loďky a kolem desáté hodiny dopoledne jsme se vydali přes řeku Okavango směrem k oné obávané Angole.
Nevěděli jsme, co můžeme čekat, jeli jsme tam načerno, bez dokladů! Neměl jsem s sebou dokonce ani velký fotoaparát, do kapsy jsem si hodil jen malý kompaktní přístroj. Měli jsme docela obavy z toho, co nás mohlo potkat. Když jsme přistáli na druhém břehu, pečlivě jsme ukryli naši loď do hustého křoví a vydali se do vnitrozemí, směrem k vesnici. Po několika desítkách minut jsme se dostali k civilizaci. Stavba, kterou jsme spatřili, byla skutečně velmi zvláštní.
Jak jsme pochopili, jednalo se právě o onen zmiňovaný kostel. Podlouhlá, velmi bizarní stavba byla celá postavena, nebo spíše vytvořena, z přírodních materiálů. Jednalo se o jakousi spleť silných i tenčích kmenů, větví, listí, bláta a dokonce hnoje. To vše bylo ozdobeno velkým křížem z pokroucených větví. Dodnes si kladu otázku, jak ta stavba mohla držet pohromadě.
Před takovouto "svatyní" stála zvonice, která zcela zjevně sloužila ke stejným účelům jako v našich krajích. Jen opět její vzhled byl velmi neobvyklý. Jednalo se o dřevěnou konstrukci, na níž byl na přírodním laně zavěšen, lidově řečeno, "ráfek" z nákladního automobilu, do kterého se při svolávání věřících bušilo kovovou tyčí. Před tímto nevšedním obrazem jsem zůstal stát doslova s otevřenou pusou.
Z kostela se ozývaly zvuky, které dávaly zcela jasně najevo, že uvnitř se něco děje. Slyšeli jsme modlitby a náboženské zpěvy. Abychom nerušili, posadili jsme se pod nedaleký strom a vyčkávali, co se bude dít. Po několika minutách všechno ztichlo a v boční straně kostela se otevřely dveře a ven vyšel po africku vystrojený farář. Ptal se, co jsme zač, a když jsme mu všechny otázky zodpověděli, sami jsme se zeptali. Chtěli jsme samozřejmě nahlédnout dovnitř, ale potřebovali jsme jeho svolení.
To jsme nakonec dostali a farář nás vzal dovnitř, kde nás čekal další neobvyklý zážitek. Především jsem si uvědomil, jak rozdílné mohou být přístupy k víře. Uvnitř tohoto netradičního kostela byly pouze dřevěné lavice a snad jeden kovový kříž. Nikde žádné vzácné obrazy, zlaté svícny či krásně zdobený oltář. Nic takového! Byla to naprosto účelově vybavená místnost. Pochopil jsem, že tady jde opravdu o duchovno a nikoliv o nějakou demonstraci moci či síly.
Uvnitř seděly převážně ženy a některé z nich dokonce i při modlitbách kojily své děti. Farář nás představil a my jsme mohli být přítomni zbytku velmi zvláštního obřadu. Po bohoslužbě jsme se již jako staří známí dali před kostelem s některými ženami do řeči. Tedy, snažili jsme se s nimi prostřednictvím našeho průvodce a faráře dorozumět. Pak už jsme jen chvatně nasedli do kánoe a vrátili se zpět do našeho namibijského kempu.
Dodnes na tuto malou výpravu vzpomínám jako na jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem si ze svých cest přivezl. Jak jsem už psal, byla to směsice exotiky, strachu a vzrušení z chvíle, o níž jsem přesvědčen, že už se v mém životě nikdy opakovat nebude.