11.03.2011 21:42

 

Znáte to: "Mám pro tebe dvě zprávy. Jedna je dobrá a jedna je špatná, kterou chceš slyšet dřív?" Moc jsem se nerozmýšlel. "Nejprve tu dobrou", řekl jsem. "Můžeš jet do Antarktidy, sdělil mi můj přítel Aleš a ihned dodal: "ale je to na ledoborci Professor Multanovskiy z argentinské Ushuai, kolem mysu Horn, obávaným Drakeovým průlivem. Navštívit i poslední, šestý kontinent, bylo mým dávným přáním. A tak, když jsem věděl, že divoké vody okolo Hornova mysu, místo setkání dvou největších oceánů, pokřtilo již mnoho odvážných objevitelů, neváhal jsem a nabídku okamžitě přijal.

Příprava na takovou cestu je poněkud jiná než obvykle. Nejčastěji jezdím do oblastí okolo rovníku a tam pro spokojený život nepotřebuji téměř nic. Návštěva a pobyt v Antarktidě však už vyžaduje pečlivou přípravu, správně zvolená zavazadla, oblečení a obuv. Vždyť je to kontinent s nejtvrdšími klimatickými podmínkami na planetě. Nejnižší naměřená teplota byla zaznamenána na stanici Vostok a činila -88,3°C a rychlost větru je občas až 83 m/s, tj. přibližně 300 km/h.
Právě vítr je tím největším nebezpečím. Vítr, který znásobí chlad, v minulosti již mnohokrát zabíjel. První známější výpravou, která se o tom přesvědčila, byla skupina druhého dobyvatele Jižního pólu kapitána Scotta. Právě on, poté, co dosáhl se čtyřmi druhy pólu, vyčerpáním a chladem při návratu zahynul. Do mezistanice, kde čekali další polárníci se zásobami, mu tehdy scházelo pouhých 11 mil. Až jsem měl všech těch klimatexových, polartekových a goretexových svršků tak plnou gemmu, že váha málem přesahovala povolený limit letecky přepravovaných zavazadel, pustil jsem se do četby u nás málo dostupné literatury. Později jsem zjistil, co je pustá teorie oproti osobnímu prožitku. Peklo i ráj měly teprve přijít!

Předehra
Po přistání v argentinském Buenos Aires a krátkém pobytu ve starých čtvrtích La Boca a San Telmo, ve kterých je cítit duch Evity a Luise Perónových a kde se tango tancuje příležitostně jen tak na ulicích, jsme přeletěli do Ushuaii - města na konci světa. O Patagonii už bylo napsáno mnoho. Je skutečně krásná. Správní oblast této části Argentiny a nejjižnější město světa je Ushuaia - typické přístavní město, jakých je na nejzazším severu i jihu hodně. Město a okolí mně dokonce připomnělo mnohá města na Islandu.

Cestami k oběma chladným pólům planety se zabývá, mimo jiné, i americká společnost Quark expeditions. Zájemci a vybraní účastníci (vstup do Antarktidy je omezen, počty expertů i cestovatelů jsou každoročně přísně regulovány) byli ubytováni v hotelu Los Nires v Ushuaii a druhý den odpoledne bylo plánováno nalodění. Ruský ledoborec "Professor Multanovskiy" s ruskou posádkou a mezinárodním obsluhujícím personálem byl postaven v roce 1982 ve Finsku a má domovský přístav v Saint Petersburgu. Kapitán Sergej Kostušev a velitel výpravy Angličan Tony Soper, známý tvůrce knih a filmů o Antarktidě a arktických oblastech severu, přivítali na palubě 37 účastníků expedice z celého světa.

Po obsazení kajuty na strategické třetí palubě jsme se spolu s Alešem začali seznamovat s lodí, posádkou i ostatními dobrodružně a odhodlaně naladěnými "polárníky".

Peklo
Odhodlání polárníků se brzy změnilo na letargické polehávání a "opilecké" kolébavé bloumání při cestách na WC a zpět. Také se zdálo, že mnozí přišli na palubu natolik nasyceni, že jim skvostně připravená jídla vůbec nic neříkají. Budu upřímný, i mně nebylo do skoku, i když jsem paradoxně komicky poskakoval po kajutě nebo chodbách vždy, když jsem se chtěl někam přemístit.

Jednoduše řečeno: ihned po proplutí kanálu Beagle a vplutí do Drakeova průlivu nedaleko mysu Horn se chmurná předpověď o nejbouřlivějším místě planety vyplnila. Poprvé tento mys obepluly v roce 1616 dvě holandské lodě - Le Maire a Van Schuonten - a objevily tak důležitou cestu mezi Tichým a Atlantským oceánem. I když tudy v průběhu dalších století propluly menší lodě odvážných velrybářů i velké škunery slavných mořeplavců (v roce 1774 doplul k Shetlandským ostrovům dokonce i James Cook), mnozí nikdy nespatřili cíl své cesty. Drakeův průliv - obávané místo mnoha mořeplavců - je považován za nejdivočejší místo jižních moří (podobnou, i když ne tak dramatickou pověst má hranice chladného Atlantiku a teplejšího Indického oceánu u Mysu dobré naděje na jihu Afriky). Dlouhé, občas značně vysoké vlny jsou tvořeny mohutným prouděním, které vzniká při styku dvou nestejně teplých vod oceánů.

Tento efekt ještě znásobuje ta skutečnost, že okolo 60° - 50° jižní šířky se studené antarktické vody podsouvají pod teplejší a slanější vody oceánů. Říká se tomu antarktická oceánská konvergence. Přičteme-li ostrý vítr, rozdíly v přílivu a odlivu dvou oceánů, rotaci Země a časté deště, je nasnadě, že proplout tímto téměř 1200 km širokým úsekem k Jižní Shetlandám a dále přes Bransfieldovu úžinu ke kontinentální Antarktidě je přinejmenším nemalé dobrodružství. Zkušení námořníci z celého světa hovoří o klidných vodách a pěkném počasí v této části jako o pečlivě odvažovaném daru boha všech moří Neptuna. Nám nedaroval nic! Celkem dva dny a dvě noci si s naším přechodným domovem pohrával na místy až osmimetrových vlnách. Náš Professor to ale v pohodě ustál. My, trošku pobledlí také, ale nikdo nemohl skrýt zklamání z toho, jak obstál. A hlavně, že jsme nemohli hned první den naplnit slibný program.

Plánované zastávky na Jižních Shetlandských ostrovech se pro divokou bouři musely nenávratně zrušit. Nejprve jsme projeli okolo Ostrova krále Jiřího. Hned za ním, v mlze a přílivu deště, jsem sotva znatelně rozeznal ostrov Nelson. Tam někde je česká stanice Jaroslava Pavlíčka. Skromná, bez státní podpory, dbající však striktně o ochranu životního prostředí. Vše je zde podřízeno velmi přísným ekologickým nárokům svého majitele. Jak rád bych zde vystoupil a poznal se s ním osobně. Ale už si to houpeme dál, jihozápadním směrem. Těším se na zastávku na Hannah Point na Livingstonově ostrově, ale mám smůlu.

Stejně tak sešlo ze zastávky a vylodění na Deception Island v prostoru přístavu Foster. Zde na tomto vulkanickém ostrově ve tvaru uzavřené laguny byla dokonce plánována koupel v termálním pramenu. Koupání mezi masami sněhu v otevřené krajině v Antarktidě - jistě uznáte - skvělý zážitek. Nebylo z něj nic. Příroda je velmi mocná a my lidé jsme proti ní malí. Naše loď nabrala kurs k ostrovu Cuverville v těsné blízkosti antarktické pevniny. Mně to však přece nedalo, i přes nepřetržité houpání, kluzkou podlahu a přívaly deště jsem mnoho času trávil na různých venkovních palubách a dokonale zakuklen v nepromokavém oblečení čelil nepřízni osudu. "Jsem zde jen jednou v životě, a tak si to musím přece užít, ne?" - přesvědčoval jsem sám sebe o správnosti mého nerozumného počínání.

Ráj
Jestli se někdo z nás přimlouval k Neptunovi nebo svému bohu nevím, ale pokud ano, byl vyslyšen. Už v polovině noci jsme přestali padat z postelí a ráno jsme se probudili do neuvěřitelně slunečného počasí. Všude bylo modrobílo. Připadal jsem si jako v ráji. Bílé obláčky nahradily běloskvoucí ledovce a vznášející se rajské peřinky imitovala jemně se pohupující paluba lodi. Modř nad hlavou byla jen dovršením našeho blaženého pocitu štěstí. "Tak to je teda nářez!" zvolal jsem a můj Nikon si nestačil odpočinout mezi jednotlivými rychle za sebou následujícími expozicemi všeho toho živého i neživého kolem mě. Vše, co pak po několik příštích dnů následovalo, vše, co jsem mohl spatřit, osahat si a vyfotit, to bylo pro mne jako z říše snů.

Antarktida, dosud málo objevený kontinent, který nemá a nikdy neměl stálé obyvatele, si po celé miliony let zachovává svoji tvář, čistotu a krásu. Vše zde plyne pomalu a klidně. To se týká zejména ledovců. Mohutné splazy, vysoké jako několikapatrové domy, urazí ročně vzdálenost až jeden kilometr a postupně se za ohromného dunění odlamují a odplavávají do teplejších vod světových moří. To, co však vidíme nad hladinou, je jen nepatrný zlomek velikosti takového ledovce, jehož plocha může být i větší než je třeba celá Česká republika. Odborníci tvrdí, že nad hladinu vystupuje často jen jedna jeho desetina. Odstíny bílé a modré, bizarní tvary erodovaných skulptur a monumentální velikost činí z ledovců, ať je známe odkudkoliv, důstojné reprezentanty mohutné síly a tvůrčích schopností přírody.

Antarktické ledovce patří k nejkrásnějším a rozhodně pokrývají souvisle největší území. Sníh a led tvoří pokrývku na 90% celého území kontinentu, který je větší než celá Evropa. Jiskřivá krása promrzlých struktur je často tisíce až miliony let stará. To je to, před čím zůstane užaslý návštěvník v pokorné póze nicotného smrtelníka. Alespoň já jsem si tak připadal. Dalším představitelem té neživé části přírody je určitě voda. Voda přilehlých oceánů se vlivem velkých hloubek a často zatažené oblohy jeví tmavá a v kontrastu s bílým sněhem až černá. V horizontálních paprscích slunce je hladina vody krásně černostříbrná. Průměrná teplota vody činí asi -1,6°C a průměrný lidský organismus v ní vydrží ani ne 2 minuty. V několika málo klidných a slunečných dnech se v hladině odráží majestátné štíty strmých a sněhem věčně pokrytých hor.

Milovníci hor si zde opravdu přijdou na své. Je známo několik horolezeckých expedic do těchto oblastí, avšak horolezecká i finanční náročnost takových projektů je značná. Na nemnohých nezasněžených nebo ledem nepokrytých plochách můžeme objevovat různé druhy kamenných bloků a kamenné suti, která pamatuje věky a na kterou možná lidská noha ještě nevkročila.

Při chůzi je žádoucí vyhýbat se řídce rostoucím mechům a lišejníkům, vždyť se zde, v těchto klimaticky nevhodných podmínkách, tvořily možná i tisíce let. V odlivových tůních na kamenných plážích jsou patrny barevné řasy a mušle, zdroj obživy mnoha ptáků a zpestřující doplněk stravy polárníků. Antarktida je celosvětově významným nalezištěm meteoritů. Mnoho vědeckých týmů zde po nich pátrá. Jak nám při jedné z mnoha zajímavých besed v průběhu plavby sdělil zkušený polárník a geolog Dr. Chris Edwards, nejlépe se (pochopitelně) nacházejí na ledovcových polích. Vše, co již z dálky "svítí" ve sněhu černotou, může být právě meteorit! Však jsme také při návštěvách pevniny "vědeckou práci při hledání pozdravů z vesmíru" předstírali. Asi jsme nebyli sami. Podobný pocit jakéhosi předstírání vědecké činnosti jsme měli i na mnohých základnách.

Na Paradise Bay jsme navštívili starou argentinskou základnu Almirante Brown, v Port Locroy aktivní British Base s malou poštou a přilehlým "muzeem", sbírkou předmětů připomínající smělé dobyvatele bílého kontinentu. Zajímavou byla i návštěva na chilské stanici a skutečným vyvrcholením pak ukrajinská základna Vernadskiy na ostrově s názvem Argentina. Tuto hi-tech stanici zbudovali a od roku 1944 provozovali Angličané. V roce 1996 ji přenechali Ukrajincům, kteří jsou povinni předávat bezplatně až do roku 2009 všechny výsledky výzkumů. Právě, když jsem byl v družném rozhovoru s jedním z polárníků (mimochodem to byl vnuk přímého účastníka Scottovy výpravy z roku 1912!), přiletěli Britové ve vrtulníku pro další sérii měření, výsledky dvanáctičlenného ukrajinského týmu.

Naši ještě nedávní sousedé - polárníci - hbitě skryli do šuplíků vodku a jali se vědecky pracovat. Na mou duši, že to bylo tak! To, že se o Antarktidě vyjadřuje mnoho z těch, kteří ji poznali, jako o ráji na zemi, je dáno hlavně tím, že drsnost a nedostupnost tohoto kontinentu jej uchránily od většího přílivu lidí. Obydlení a s tím související industrializace by jej určitě zničily. Komerční využívání obrovských nerostných zdrojů ukrytých hluboko pod ledovým příkrovem je naštěstí zakázáno přísnými mezinárodními smlouvami. Jak dlouho ještě?

V ráji je i život
Byl jsem nesmírně překvapen a se mnou asi i další návštěvníci, jak je Antarktida v těchto drsných klimatických podmínkách druhově i početně bohatá, plná nesmírně bohaté fauny. Kdo by se netěšil na setkání s tučňáky, tuleni, lachtany a třeba i velrybami? Ti všichni a k tomu mnoho antarktických zástupců ptactva se na nás přišli podívat. Však taky takové podivné, barevné, dvounohé tvory s vrčícími, cvakajícími a blýskavými věcmi často nevidí. Nejvíce zájmu, obdivu a uznání se nesporně dostává pověstným tučňákům.

Po určité době pozorování jsem pozvolna začal rozlišovat jednotlivé druhy (známe jich osm) i organizaci jejich života a mechanizmy chování. Na to, že jsou to ptáci, jsou tučňáci skvělými plavci. Nové pro mě bylo zjištění, že jsou také náruživými chodci. Tučňáci se sdružují ve velkých koloniích, pečlivě se starají o svá mláďata a na svých cestách mezi hnízdišti a mořem - zdrojem potravy - nachodí běžně i stovky kilometrů. Jejich kolébavá chůze a trhavé pohyby jsou komické, ale svou bezbranností a důvěrou (běžně se k nim můžete přiblížit i na jeden metr) si tučňáci získávají sympatie všech, kteří je v otevřené přírodě měli možnost sledovat.

Dalšími významnými zástupci života v zemi věčného ledu jsou tuleni a lachtani. Skuteční obři (tuleň Vedellův dorůstá až čtyř metrů), na souši trochu neohrabaní, ale ve vodě nepřekonatelní plavci. Nejen, že plavou nejrychleji ze všech mořských savců, ale potápějí se až do hloubek okolo osmi set metrů. I tady jsem pocítil tvrdé zákonitosti přírody a potravních řetězců. Hlavní složkou potravy tuleňů jsou právě ti roztomilí tučňáci. Často jsem smutně přihlížel tomu, jak si tuleň pohrával se svou obětí, přesně jako kočka s myší. Mnoho zbytků na hladině se kolébajících těl minul náš ledoborec při křižování antarktických vod.

Při výsadku na ostrově Cuverville jsem při rychlé chůzi téměř šlápl na podřimujícího tuleně leopardího. Měl dobrých 2,5 metrů, a tak dokonale splynul s kameny, na kterých se vyhříval, že jsem jej vůbec nezaregistroval. Takový incident by pro mě nemusel dobře dopadnout. Po této zkušenosti jsem se pohyboval raději zvolna a opatrně. A to se mi vyplatilo. Dokázal jsem se tak přiblížit doslova na dosah ruky několika druhům tučňáků (zejména druh Adélie byl velmi přítulný), tuleňů, k lachtanům, kormoránům a mnoha dalším antarktickým ptákům. Častokrát jsem dlouhé hodiny, ať už z lodi nebo pevniny, pozoroval dovádějící velryby. Můj fotoaparát vyplivoval jeden naexponovaný snímek za druhým, a já se v tomto ledovém chrámu, který po miliony let stavěla architektka příroda, cítil s jeho obyvateli neobyčejně svobodně a šťastně.

Podruhé do pekla
Čas se nachýlil a mělo dojít ke třetímu dějství této zvláštní cesty do bílého království. Professor Multanovskiy zdvihl kotvy a nabral kurz severním směrem. Úměrně ke zmenšování těch majestátných tichých hor a tiše plovoucích ledovců, vytrácela se i moje slavnostní nálada a pocit naplněného štěstí. Minuli jsme ostrov Argentine a Francouzským průlivem jsme zvolna vpluli opět do Drakeovy úžiny.

Po chvíli už nebyl čas oddávat se nostalgickým smutkům, příroda začala ukazovat svoji druhou, drsnější tvář. Znovu nám dala pocítit, jak "chutná" pověstná Antarktická konvergence. Brzy mně Professor připadal jako splašený kůň. Mnozí z nás se už nedrželi v sedle a jejich tváře odrážely barvu těch velkolepých antarktických ledovců. Četl jsem další antarktický cestopis a záviděl jsem všem těm šťastlivcům, kteří tu krásu také viděli, ale na bílý kontinent je dopravila letadla (létá se sem zpravidla s vojáky z chilského Punta Arenas). Na všechny strany od horizontu po horizont pouze samá divoká voda. "Kde se ty vlny berou? Kdy to skončí?" - zaznívalo z mnoha rozechvělých úst ve všech světových jazycích.

Drakeova úžina je velmi, velmi široká. Poměrně náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, se Neptun ustrnul a přestal se zlobit. Jakoby uznal, že už toho máme dost. A měli jsme. Ocelově šedé mraky ustoupily a dokonce nás pozdravily hřejivé sluneční paprsky. Tady a v postupujícím podzimu věc často nevídaná. Stál jsem na horní, sedmé palubě a vnímal tu krásu všemi smysly. Tak dramatické mraky a tolik vděčných motivů pro můj aparát jsem už ani nečekal. Dokonce jsem si za mírného kolébání lodi vychutnal slavný mys Horn, místo tolika námořních katastrof.

Nikdy nezapomenu na jeho dramaticky zvrásněná skaliska. Stejně jako nikdy nezapomenu na tuto dobrodružnou cestu do modrobílého ráje. Přál bych si, aby Antarktida i nadále zůstala domovem všech těch zvířat a abychom my, lidé, sem jezdili jen občas a na chvíli. Nabrat klid, pohodu a pokoj před všemocnou a moudrou přírodou. Děkuji ti Antarktido!