11.03.2011 22:00

 

Španělsko jsem navštívil poprvé v roce 1992 při olympijských hrách a od té doby jsem tam byl již několikrát. Mám rád historii té země. Co mě však nechává trochu na rozpacích, je korida.

Tato tradiční aktivita Španělů se mi jeví jako poměrně agresivní a morbidní. Nemohu s ní jako Středoevropan stoprocentně souhlasit; tento styl zabíjení zvířat se mi zdá být ne zrovna v pořádku, ale snažím se koridu vnímat jako tradici. Spíše však ve mně korida vzbuzuje hrůzu. Při svých návštěvách jsem již několikrát viděl profesionální koridu v tradičních i méně tradičních místech, přesto mě při jedné z posledních návštěv Španělska čekalo nemalé překvapení spojené právě s koridou.

Jednoho dne vpodvečer jsem projížděl malým městečkem nedaleko Valencie. Podle zvláštní výzdoby města, velkého množství vlajek, barevných fáborek a dalších indicií jsem pochopil, že se tam něco děje. Dopravní značení mne navíc během chvilky přivedlo na prostranství, kde byly cirkusové stany, spousty stánků. Něco, co bych přirovnal k naší pouti.
Uprostřed mne zaujal prostor, který sice připomínal koridu, ale byl výrazně menší a zjevně ne tak okázalý jako klasické prostory pro býčí zápasy. Jakási aréna tam byla vytvořena z lešenářských trubek obouchaných dřevem a obalených plátnem. Uvnitř mne však čekalo dosti velké překvapení. Nejprve jsem však musel usmlouvat pořadatele, aby mne jako novináře pustili dovnitř bez placení, což se mi nakonec podařilo.

Uvnitř byla skutečna aréna kruhového tvaru, z níž se dalo dostat k tribunám právě přes jakýsi zamřížovaný prostor. Spíše to byly svisle spuštěné, červeně natřené trubky vzdálené od sebe jen tak, aby se tudy protáhl člověk, ale býk už ne. Co jsem viděl bylo velmi nezvyklé. Jak jsem pochopil, tato aktivita byla součástí oněch městských oslav.

V aréně se co chvíli objevil nějaký mladík, který, byť v civilním oděvu, se snažil na sebe upoutat pozornost býka. Nejmladšímu "toreadorovi" mohlo být možná už dvanáct let, ale tváří v tvář býkovi se mnohdy objevil i padesátiletý Španěl. Pokřikovali na rozvášněná zvířata, kterých se v aréně naráz pohybovalo mnohdy i pět, dráždili je, plácali je či tahali za ocas, někteří býky dokonce přeskakovali. Mnozí si také sundali košili či tričko a roztočili je nad sebou, až se na ně některý z býků vrhl a oni před rozzuřeným zvířetem prchali do bezpečí za mřížemi. Co mi bylo oproti klasické koridě sympatické, že žádný z býků nebyl nijak zraňován, že netekla krev, tedy alespoň ne ta zvířecí!

Časem se ukázalo, že tuto podivnou zábavu plnou napětí a adrenalinu nikdo neřídí. Mladíci se do arény pouštěli podle toho, jak je vyhecovali přátelé, jakou měli odvahu, jak se chtěli ukázat, ale mnohdy také podle množství vypitého vína. Mnohé mladíky nabádali do arény dokonce jejich vlastní rodiče.

Uprostřed prostoru byla veliká bedna, která sloužila jako dočasný úkryt před býky a jejich rohy, tedy alespoň v začátcích. Později, když už býci byli hodně rozzuřeni, stávalo se, že za prchajícím provizorním toreadorem, který vyskočil na bednu, aby se ukryl, vyskočil také býk. Takové scény vyvolávaly mezi diváky bouřlivou odezvu, protože toreador byl opět v ohrožení života. A o život šlo při této bujaré zábavě skutečně v mnoha případech. Sám jsem viděl několik mladých mužů, kteří, prchaje před rozezleným zvířetem, uklouzli v prachu a býk je nakopl či nabral na rohy. Několik nadšenců, kteří se rozhodli ukázat svoji odvahu v souboji s býkem, dokonce museli odnášet krvácejících na nosítkách.

Hluboce na mne zapůsobilo, že i přes zjevné nebezpečí mladíky do arény posílali jejich rozvášnění rodiče či přítelkyně, kteří byli nadšeni, když právě ten jejich "toreador" provedl s býkem nějaký husarský kousek.