Etiopie - země návratů
Etiopie je překvapivě zelená, úrodná a šťavnatá. Velká část území totiž leží na Etiopské vysočině, ploše, která má rysy náhorní plošiny ve výškách od dvou do zhruba čtyř a půl tisíce metrů nad mořem. Vždyť hlavní město Addis Abeba leží ve dvou tisících třech stech metrech. Ptávě zmíněná výška dělá Etiopii mezi africkými zeměmi snesitelnější, protože je tam chladněji.
V čem vidím největší bohatství tohoto afrického státu, jsou lidé. V zemi žije několik desítek kmenů, které mluví svým vlastním jazykem, mezi sebou si často vůbec nerozumějí, mají své zvyky, jejich kultura je naprosto specifická, přímo fantastická. Ani vláda v Addis Abebě nemá často ponětí o počtech lidí v těchto kmenech, a proto je při sčítání lidu většinou jen odhaduje. Kvůli neustálé migraci řada vesnic, kde žijí Mursiové, Surmové, Hamarové, Karové, Konsové či Gelebové ani nemá jméno.
Většina těchto přírodních národů žije v jihozápadní části země kolem řeky Omo u hranic se Súdánem a Keňou. Za jezery Abaya a Chamo leží vesnice Turmi, která je centrem života Hamarů. Ženy z tohoto domorodého národa si z vlasů za použití červeného jílu a zvířecího tuku na hlavě splétají speciální copánky. Muži si zase z jílu vytvářejí zvláštní čepičky, do nichž si zejména velcí bojovníci zapichují černá, ti nejlepší pak i bílá pštrosí pera. Hrdinství se měří podle počtu zabitých zvířat.
Právě v Turmi jsem se dozvěděl o iniciačním obřadu, který se měl uskutečnit v jedné z Hamarských vesnic beze jména, asi dvě hodiny jízdy daleko. Vyrazili jsme pronajatým vozem. Jeden z místních lidí, doslova stopař, nás k vesnici musel navést. Něco, co připomínalo silnici totiž skončilo kousíček za Turmi, pak už byla jen jakási polopoušť s řídkou vegetací.
Když jsme na místo dorazili bylo odpoledne, celá vesnice již žila přípravou slavnosti. Hamarové jsou především pastevci a zemědělci, pěstují sorgum, čirok a teff, což je něco jako proso. Právě z této obilniny vyrábějí prosové pivo, které je oblíbeným nápojem už u malých dětí. A když je slavnost, musí být i hodně piva.
Kolem vesnice tančily tanečnice ozdobené na rukou a na nohou kovovými kroužky, speciálními chrastítky z broučích krovek, troubily na malé trumpetky. V tu chvíli se ze sporé vegetace vynořilo několik desítek dalších lidí, celých rodin z okolí, kteří se na obřad přišli podívat. Ke vstupu do vesnice však museli mít povolení. S kalabašem, plodem lahvovníku, plným teplého piva, pak jednotlivé skupinky obcházela nejstarší žena z vesnice a zvala je na slavnost. Ve vesnici se rázem ocitlo několik stovek lidí, ani nevím, kde se vzaly.
Při obřadu, který se chystal, se z chlapců stávají muži. Podstatou je opakovaně vyskočit a přeběhnout po hřbetech býků postavených za sebou, říká se mu Bull jumping. Chlapci před tímto rituálem nesmějí jíst nic jiného než maso a pít kozí či ovčí mléko. Kromě zmíněné několikadenní masové „diety" musejí být chlapci na Bull jumping také důkladně vyzdobeni. Starší muži proto zájemce o tento obřad rituálně malují po celém těle.
Přítomnost mnoha cizích mužů a chlapců z jiných vesnic využívají dívky k seznámení. Způsob, jakým to dělají, je však velmi originální. Pro Evropana naprosto nevšední zážitek. Dívky své protějšky doslova provokují. Měřítkem jejich krásy a důkazem, že je o ně skutečně zájem, jsou zkrvavená záda. Náklonnost dívce totiž chlapci dávají najevo tím, že ji krátkým proutkem několikrát švihnou přes záda. Když jsem to viděl, zamrazilo mne. Mnohé dívky měly záda úplně rudá od krve řinoucí se z ran, a přitom žádná z nich nehnula ani brvou. Některé se ještě smály. Vždyť ta s největšími jizvami je nejžádanější. Často i v pokročilém věku sedávají hamarské ženy na tržištích s odhalenými zády, ukazují se, jako by říkaly: „Vidíte všichni, za mlada jsem bývala skutečně žádaná kráska!" Pozorovat ruch ve vesnici bylo neuvěřitelné. Jako běloch jsem většině věcí ani nerozuměl. Všechno bylo strašně hektické a jakoby neuspořádané. Pobíhal jsem po vesnici a fotil všechno, co bylo možné. Viděl jsem z blízka, jak si někteří domorodci nadojili mléko, pili jej a polévali se s ním. Proč, to se mohu jen domnívat, jistě to ale nedělají jen tak. Pach alkoholu, potu, pečeného masa, ohně, krve pomalu ohlašoval rituál Bull jumping.
Ani jsem si při pobíhání mezi domorodci nevšiml, že všechno je již připraveno. Uprostřed malého náměstíčka stálo neuvěřitelných deset býků v řadě za sebou. Mladík, který se hodlal stát mužem měl nelehký úkol. Vyskočit na prvního býka a přeběhnout všem deseti zvířatům po hřbetě. Zvládnul to na jedničku a pak ještě čtyřikrát za notného povzbuzování celé vesnice. Úkol byl splněn, mohlo se oslavovat. Vnořil jsem se do davu. Všichni pili pivo z kalabaše a veselili se.
V tom se z davu vyloupl jeden z místních bojovníků, asi jeden z nejúspěšnějších, protože z jílového kloboučku na jeho hlavě trčelo bílé pštrosí pero. Podíval se na mne a mé přátele, nevěděli jsme, co se bude dít, ale nakonec se ukázalo, že má z naší přítomnosti radost. V historii vesnice se prý ještě nestalo, aby bílí muži ve vesnici s domorodci jedli, pili a dokonce přespali. Jmenoval se Lale. Tenhle bojovník nám na ráno připravil skutečné překvapení.
Když se rozednilo, vtrhl k nám do stanu a my už jsme viděli, jak tahá kozla za rohy. Než jsme se stačili rozkoukat, zvíře podřízl a s chutí se napil ještě teplé krve. Pak naporcoval maso, kousky napíchl na klacky a upekl je nad ohněm. Když jsme se do této bizarní snídaně pustili, začali se kolem slétat draví ptáci z celého okolí a snažili se nám ukrást maso přímo z rukou.
A Lale nebyl jen tak nějaký bojovník. Zjistili jsme, že na jeho kontě je kromě tří zabitých Ivů, sedmi slonů a patnácti buvolů také sedm lidí z nepřátelských kmenů.
Etiopie je země, kterou jsem si zamiloval. Země, kde se vracím o staletí zpět a do které zase rád přijedu. Země návratů...