07.03.2011 16:17

 

Ocitnout se v Etiopii znamená vrátit se do dávné minulosti. Mám právě tento pocit, už když opouštím letiště v Addis Abebě a vjíždím do města, které působí na první pohled značně neutěšeně. Z příměstských částí Nového květu - tak zní amharský překlad jména Addis Abeba - vystupují jako duchové podivné lidské trosky a nataženou rukou s nakloněnou hlavou si říkají o "sponzorský" příspěvek. Později zjišťuji, že hlavní město má překvapivě moderní centrum s výpravnými budovami bank a mezinárodních institucí.

Společnost v tomto sluncem prohřátém městě, které leží v nadmořské výšce okolo 2600 metrů nad mořem, tvoří zejména pestrá směsice bohatých i chudých lidí, zástupců mnoha národů a kmenů. Dodnes jich žije zejména na Etiopské vysočině mnoho desítek. Hovoří více jak osmdesáti jazyky, některé jsou velmi málo zasaženy civilizací, udržují prastaré zvyky a nesmírně exoticky se zkrášlují. Z hlavního města jsem odjel na jih. V pohoří Bale žijí lidé národa Oromo - zemědělci, tvrdě pracující na malých úrodných políčkách.

Už první kontakt s tímto kmenem mě nadchnul, tehdy jsem netušil co mě čeká. Následující dny přinesly zážitky, které nemohu porovnat s podobnými. Nikde jinde na světě jsem neměl možnost fotografovat tak exotické obličeje, tak zvláštní, pro nás až nepochopitelné, kultury. Od této chvíle, při cestě ke keňské hranici, později do oblastí na západě země u hranic se Súdánem defilovaly mi před objektivem tváře mužů, ale zejména žen, ze kterých šla doslova hrůza. Karové si propichují kůži mezi rty a bradou. Zevnitř úst si pak do otvoru zasunují hřebík, viděl jsem i rezavé samořezné šrouby.

Ženy národa Hamerů si natírají pramínky vlasů hlinkou, kterou mísí s máslem. Jsou krásné, ušlechtilých obličejů, ale pod palčivým etiopským sluncem příšerně páchnou. Prohřáté "bláto" jim stéká přes krk až na ňadra. Muži z kmene Nuerů, žijící nedaleko města Gambella na západě země si v mládí řežou podélně čelo. Do ran poté vpravují popel, aby se rány zacelily co nejvíce plasticky. Ženy si zdobí obličeje a břicha řezy a vpichováním do kůže. Popel způsobí, že jim takovéto zvláštní zdobení zůstane až do konce života.

Ženy Mursiů, jejichž portréty již oblétly svět, si v období puberty rozřezávají spodní ret a postupně si do něj vkládají větší a větší terakotovou destičku. Podobným chirurgický zákrokem si zvětšují otvor ušního lalůčku. Aby byl make-up kompletní, napatlají si na obličej i tělo bílou hlinku a hlavu si ozdobí třeba kukuřicí, nábojnicemi, kly prasete bradavičnatého, kovovými válečky nebo třeba krunýřem želvy. Jaká krása! Stojíte-li proti ženě kmene Mursi máte definitivně pocit, že jste mimo planetu Zemi.

Po měsíčním cestování mezi kmeny řídce rozmístěnými na překrásné Etiopské vysočině se vracím do Addis Abeby. Ve městě Sodo jsem prožil dramatické chvíle na otevřeném trhu, kde mě zaujala forma prodeje. Většina chudých lidí v Etiopii chodí bosa. Obuv je pro mnohé důvod k velkému snění. Ti chudí obchází trh a toužebně koukají na hromady nekvalitních gumových sandálů, předmět jejich touhy. Bylo mi jich upřímně líto.

Velký fenomén Etiopie jsou mladí čističi bot. Doslova jsem žasnul kolik jsem při cestě viděl čističů a jejich zákazníků. Dodnes nechápu, proč si v této tak zaprášené (po dešti zablácené) zemi stále někdo nechává čistit boty. Možná právě z důvodu, pro který jsem si nechal své trekové Salomony vyčistit i já. Chtěl jsem totiž nechat vydělat snaživého chlapce ve městě Jima.

Jednou, až se do Etiopie vrátím, možná, že už bude majitelem skromného obchodu s obuví. A že se vrátím, to vím určitě. Tato východoafrická země mě totiž doslova nadchla. Svěží zelené louky, drobná políčka, barevná pohoří, eukalyptové háje, přátelští lidé, malebné vesničky exotických národů, krásné ženy, teplé počasí...