11.03.2011 21:34

 

Ne vždy je fotografování domorodých obyvatel jednoduché. Někdy se vám příliš derou do objektivu, jindy musíte za snímky zaplatit a mnohdy také musíte fotografovat ze zálohy, abyste zachytili danou situaci reálně. Asi největší problémy při fotografování jsem však zažil na své cestě po USA. Na severozápadě Arizony je indiánská rezervace, kde žije přes dvě stě tisíc příslušníků kmene Navahů, potomků Anassaziů. Uprostřed této rezervace jsou tři stolové hory, tzv. mesy, na nichž žije deset tisíc indiánů slavného kmene Hopi.

Do sídel tohoto kmene mají sice turisté přístup, ale již při příjezdu mezi indiánská stavení - puebla - je každý návštěvník na stovkách výstražných tabulek upozorňován, že natáčet, fotografovat, dokonce i nahrávat jakékoliv zvuky je zakázáno! Důvod je jednoduchý, místní obyvatelé se velmi brání vývozu své originální kultury. Navíc indiáni se domnívají, že fotografie kradou lidskou duši.

Jel jsem přes půl zeměkoule do Spojených států, abych mohl zaznamenat na svitek filmu tyto velmi originální, původní obyvatele amerického kontinentu. Moje zklamání bylo skutečně obrovské. Nedovedl jsem si představit, že bych měl navštívit indiánskou vesnici, aniž bych udělal jediný snímek. Rozhodl jsem se postavit indiánskému bohu velkému Manitouovi a nějakou fotografii mezi puebly přece jen pořídit. Jeho moc však byla silnější, než jsem si myslel.

Na fotografování osob jsem si přece jen netroufl, a tak jsem krátce po příjezdu, ještě na okraji vesnice, vyfotografoval zvláštní rituální indiánské peří. Byl jsem ale spatřen! Vrhl se na mne jeden z Hopiů, snažil se mi vytrhnout fotoaparát a vytáhnout z něj svitek filmu. Ubránil jsem se, ale on mne nakonec doslova odvlekl do nedaleké návštěvní kanceláře. Neustále na mne křičel, že se to musí nějak vyřešit. Já jsem se však zachoval jako uličník, skočil jsem do auta a ujel.
Se zcela staženým žaludkem a vyděšený jsem ujížděl z mesy dolů. Hlavou se mi honily myšlenky o existenci velkého Manitoua. Že by na indiánských povídačkách přece jen něco bylo?

Necítil jsem se dobře, ale měl jsem pocit, že se vše vyřešilo, že jsem skutečně uprchl. Vtom se za mnou objevila barevná světla majáku policejního vozu. Ten mne předjel a jako v amerických filmech doslova vytlačil ze silnice. Z auta vystoupil indiánský šerif a s rukou na pistoli kráčel zvolna k mému autu. "Mám informaci, že jsi v indiánské vesnici fotografoval," řekl mi. Chvilku jsem dělal, že nerozumím, a poté jsem na otázku, zda jsem skutečně fotografoval, odpověděl, že ne. Zalhal jsem! Doufal jsem sice, že mi to Manitou odpustí, ale dobře jsem se necítil.

Zeptal jsem se, zda mohu jet na další mesu. "Ano," odvětil šerif ,"rozhodně si s sebou neber fotoaparát. Nedoporučoval bych ti ani papír a tužku. Je to zakázané!"

Poučen pokračoval jsem tedy na další mesu. Měl jsem vlastně obrovské štěstí, zrovna se tam totiž konala velká indiánská slavnost. Pestrobarevně, bohatě ozdobení indiáni tančili kolem ohně, podupávajíce v rytmu jakéhosi rituálního tance. Celý obřad působil velmi mysticky a nádherně. Já však trpěl! Celou tu krásu, tu nádheru jsem nemohl vyfotografovat. Vhánělo mi to slzy do očí. Ani jeden snímek!

Omámen fantastickým zážitkem, ale vrcholně zklamán nesplněním svého poslání, jsem po slavnosti odešel pod mesu zpět k autu.Indiánský bůh Manitou se však nade mnou slitoval. Již jsem nasedal do automobilu, když jsem ve zpětném zrcátku spatřil jednoho z nádherně ozdobených Hopiů, jak běží na parkoviště. Nečekal jsem ani vteřinu, zastavil, s fotoaparátem vyběhl ven a mířil k němu. Tentokrát jsem však nebyl již tak zbrklý, nechtěl jsem žádné další problémy. Přišel jsem k němu a velmi snažně jej začal prosit, zda bych jej nemohl vyfotografovat. On o tom však nechtěl ani slyšet. Pomalu jsem se začínal smiřovat se skutečností, že fotku indiána prostě nepořídím. Zopakoval jsem svoji prosbu ještě několikrát. Asi podesáté ten nádherný člověk povolil. Přidřepl si mezi zaparkovaná auta a nechal se vyfotit. Byl jsem v sedmém nebi. A stejně jako jsem jej předtím žádal o svolení, jsem teď děkoval.

Na svých cestách jsem fotografoval desítky nejrůznějších domorodých národů. Nejcennější snímek však paradoxně pochází ze Severní Ameriky. A Manitou asi také existuje, za to štěstí zcela jistě vděčím jemu.