07.03.2011 16:18

 

Taxi mister, číp prajs!“ volal na mně ze břehu ušmudlaný jinoch. V dlani tisknul několik bankovek, které již od časného rána vydělal. Za každého přivedeného pasažéra dostane od taxikáře vždy pár šilinků. Do tanzanijského Dar es Salaamu mě přivezl místní trajekt z ostrova koření Zanzibaru. Ještě jsem nevystoupil z lodi a už se o mně místní nadháněči nekompromisně porvali. Vykřikovali své nabídky na ubytování, transport, safari a já nevím, co ještě. Sledovali můj šouravý postup k východu z lodi, kam se v té chvíli tlačily z několika stran stovky domorodců s objemnými zavazadly.

Konečně zase v Africe! Můj cíl je jasný, takže tentokrát mi malí obchodníci nic neprodají. Mířím do Arushi na severu země, kde si hodlám najmout Landrovera pro cestu na safari. I když se mně důslednost nadháněčů v Dar es Salaamu zdála přehnaná a nepříjemná, ti v Arushi je mnohonásobně překonali. Nejméně dvacet párů rukou mě tahalo na všechny strany a jejich majitelé se předháněli v nabídkách na transport, ubytování, ale zejména organizaci safari. Právě půlmilionová Arusha je pro mnoho cestovatelů výchozí základnou do Serengeti a do kráteru Ngorongoro. Předstíraný nezájem a nezdvořilé přehlížení podávaných rukou a nabízené pomoci mně až po čtvrthodině zbavilo většiny neodbytných obchodníků. Ostatní to vzdali po dalších minutách tvrdého smlouvání a lstivých výmluv. Situace se uklidnila a konečně jsem mohl věcně jednat s vyhlédnutým „byznysmanem“ o podmínkách kontraktu.

Gladston byl urostlý Tanzanijec tmavě černé pleti, který zprvu nebudil více důvěry než ostatní. Byl ale důsledný, mluvil klidným hlasem a zdálo se, že docela věcně. Pomalu se rozbíhal kolotoč smlouvání. Já chtěl na safari, Gladston měl certifikované auto, průvodce a věděl jak. Po hodině jsme si plácli a druhý den časně ráno nasedám do terénního Landroveru a vyrážím vstříc africkému dobrodružství.

Projíždíme kolem jezera Manyara a po další hodině jízdy vjíždíme do Ngorongoro Conservation area. I když oblast ještě nemá statut národního parku, platí již zde přesná pravidla pro vstup, pohyb a chování návštěvníků. Se zatajeným dechem vstupuji na hranu kráteru Ngorongoro. Tento zvláštní útvar vznikl jako kaldera prastaré vysoké sopky. Kráter patří ke skutečným cestovatelským symbolům Afriky. Na rozloze 260 čtverečních kilometrů zde žije přibližně 30 000 zvířat. Naše cesta však pokračuje. Ještě dnes chci fotit divokou a početnou faunu v národním parku Serengeti. Těším se jako dítě na slíbenou hračku.

To co následovalo, mě v dalších desítkách hodin uvádělo v úžas a šeptané poklony silné africké přírodě. Nevím, kam se dívat dřív. Jen ztěží odhaduji, je-li už toto ta vhodná situace na expozici nebo mám ještě čekat. Ve volné přírodě člověk nikdy neví, jak se zvíře rozhodne. Natočí se ještě lépe, přiběhne blíž? Nebo je potřeba rychle fotit, lepší situace už nenastane. Nezbývá než exponovat políčko za políčkem a doufat. Volných okének na filmech rychle ubývá na úkor těch exponovaných. Na nich se objevují divoká zvířata v celcích a protože byla často v blízkosti, tak i v detailech. Dech se tají radostí i strachem, když lev, nebezpečný predátor Afriky, prochází jen několik metrů ode mne. Kam se člověk podívá, tam vidí přírodní ráj. V africké buši pobíhá, důstojně přechází, odhodlaně loví nebo uniká, či líně polehává neuvěřitelné množství exotické zvěře. Přejme si, aby to tak zůstalo navždy.