Máslo na hlavě
Označení, že má někdo máslo na hlavě je v našem kulturním prostoru značně pejorativní. V jiných částech světa však máslo na hlavu neodmyslitelně patří.
Ženy kmene Hamerů žijící nedaleko řeky Woito na jihozápadě Etiopie si pramínky vlasů potírají směsí másla a červené hlinky - hematitu. Palčivé africké slunce způsobí, že po chvíli má stejnou barvu krk i ňadra. Odér, který se za takovou kráskou táhne přitahuje mouchy a odrazuje nápadníky.
Ne všechny. Nos jsem ohrnoval pouze já, místní gentlemani se činili. Byl jsem totiž hostem na velké kmenové svatební slavnosti. Muži při ní šlehali vyhlédnuté dívky proutky po zádech. Tím jim způsobovali hluboké, krvácející tržné rány. Čím víc krve, tím větší štěstí. Tady a později ještě mnohokrát jsem si uvědomil jaké různé podoby může mít ženská krása, jak rozdílné mohou být názory, normy a hodnocení v různých kulturách.
Při cestách etiopskou vysočinou jsem ještě mnohokrát ustrnul a utrpěl šok. Tsemajové si řežou přímky a body na kůži těla. Podobně se krášlí muži a ženy Nuerů na etiopsko-súdánské hranici. Muži si na čele vyřezávají viditelné vodorovné vrásky. Poté si do ran vpravují popel, aby jim doživotně zůstaly co nejviditelnější jizvy. Co jiní maskují, oni si bolestivě vytváří.
Karové si propichují spodní ret hřebíkem a jedna z krasavic si do něj dokonce našroubovala rezavý vrut. Nejbizarněji se "zdobí" Mursiové a Surmové. Ženy si do spodního rtu a ušních lalůčků vkládají terakotové destičky, které od puberty postupně zvětšují až dosáhnou průměru okolo 12 cm. Jsou neodolatelné, prskají a dodnes mně vadí, že nevím, jak se vlastně líbají. Možná se ani nelíbají.
A jsem opět u těch odlišností. Pro tyto lidi platí za erotické zóny úplně jiná místa. Proto mají nezakrytá ňadra, ale kryjí si kůži okolo kotníků. Já to nevěděl, byl jsem "nahý" a nestačil jsem sličné (a uslintané) nápadnice od sebe odhánět. S posíleným sebevědomím jsem pak cestoval dál malebnou krajinou svěží etiopské vysočiny. Navštěvoval jsem další neuvěřitelné národy s ještě neuvěřitelnějším make-upem a doslova uměleckou účesovou tvorbou. Byl jsem unaven, špinavý, hladový, šokovaný, ale šťastný.
Při cestování je největším uměním přijímat všechny ty zvláštnosti a odlišnosti jiného kulturního prostoru. Být tolerantní a nedomnívat se , že lidé budou reagovat tak, jak jsme z Evropy zvyklí. Právě tady, v Africe, jste každodenně konfrontováni s nepochopitelnými reakcemi a mechanizmy chování domorodců. Odhadujete, co ten který udělá, ale můžete si být jisti, že udělá úplně něco jiného. A jsme opět u té tolerance. Co je vlastně správné? Samolibě se utvrzuji, že vše co říkám a dělám já. Jsem přece Evropan, jsem bílý, vzdělaný a ..... A jsme opět u toho másla na hlavě.