11.03.2011 21:52

 

Ráj na zemi! Dosud jsem nespatřil půvabnější místo na zemi. Vybělené písečné pláže hladí čistá tyrkysová mořská voda, vítr ševelí v listech kokosových palem a vzduchem se nese nádherná vůně květů frangipani - plumérie. Skutečně magické místo, které musí každého okamžitě pohltit. O které části světa že to mluvím? Tyto postřehy a mnoho dalších jsem si přivezl z Cookových ostrovů.

Tato skupinka patnácti malých ostrovů v jižním Pacifiku tím, co vystupuje nad moře, dohromady pokrývá zhruba dvě stě čtyřicet kilometrů čtverečních. Pokud však jde o plochu, na níž se rozprostírají, zjistíme, že tyto malebné ostrůvky jsou rozmístěny na neskutečných dvou milionech kilometrů čtverečních jižního Pacifiku.

Cookovy ostrovy nesou jméno po svém objeviteli, britském mořeplavci kapitánovi Jamesi Cookovi, který poprvé spatřil místo zvané Manuae na Hervey Island v roce 1773. První obyvatelé osídlili ostrovy však již mnohem dříve, někdy kolem roku 800 našeho letopočtu, v rámci velké polynéské migrace. Ostrovy byly v roce 1888 prohlášeny britským protektorátem a o tři roky později přešly pod kontrolu Nového Zélandu. Samostatnost toto území získalo až mnohem později, teprve v roce 1965. Dobré vztahy sNovozélanďany si však obyvatelstvo Cookových ostrovů udrželo dodnes.

Hlavní ostrov, sídlo vlády a zároveň domov poloviny z dvaceti tisíc obyvatel Cookových ostrovů - Rarotonga je vzdálen 1630 námořních mil severovýchodně od novozélandského Aucklandu. Přistál jsem, jako snad každý v tomto koutě světa, na letišti ve městě Avaura na Rarotonze. Většina návštěvníků stráví celý pobyt na Cookových ostrovech právě tady, případně na atolu Aitutaki, který je od zmiňovaného hlavního ostrova vzdálen okolo 220 kilometrů severně. Podobné plány jsem měl i já a tak jsem se s chutí pustil do objevování ostrova.

Už při příletu mě Rarotonga zcela okouzlila. Naskytl se mi neopakovatelný pohled na velkolepé útesy a nádherné písčité pláže, které obklopují celý ostrov i hornatou buš ve vnitrozemí. Z letadla jsem přehlédl celý ostrov, protože ten měří po obvodu asi dvaatřicet kilometrů. Není tedy problém objet jej na kole nebo půjčeným vozem. Další zajímavosti mě však čekaly. Vnitrozemská cesta z 11. století je celá postavena z mořských korálů. Stejný stavební materiál použili místní obyvatelé také na stavbu kostelů, náhrobních kamenů i drobných ozdob všemožných domů a domků.

Co se však jen těžce popisuje je tanec, kterým jsou domorodí obyvatelé Cookových ostrovů vyhlášeni. Tanec je velmi rychlý, vzrušený a erotický, s důrazem na pohybující se boky. Živý rytmus udržují hudebníci na vyřezávané duté bubny, kterým ostrované říkají pate. Příležitostí ke zpěvu a tanci je přitom více než dost. Historie nadělila obyvatelům ostrovů množství festivalů, jejichž vrcholem jsou dva týdny na přelomu července a srpna. Slavnost nese jméno Constitution Celebration, tedy slavnost ústavy, která 4. srpna 1965 zajistila Cookovým ostrovům nezávislost. Další festival s volbou nejlepšího tanečníka roku se koná na přelomu dubna a května. Kulturní festival v únoru a listopadový Festival jídla spolu s Květinovým týdnem jen doplňují množství oslav.

Zcela omráčen přírodní krásou jsem však zůstal teprve poté, co mě letadlo přeneslo z Avaruy na korálový atol Aitutaki a přistálo na přírodním letišti. Stál jsem uprostřed obrovské laguny, která má po obvodu pětačtyřicet kilometrů a nebyl jsem schopen slova. Viděl jsem na svých cestách už dost, ale takovou přírodní krásu jsem si coby obyčejný Středoevropan nedokázal představit. Tolik odstínů modré a zelené by nebyl schopen namíchat ani ten nejzručnější malíř.

Když jsem se ubytoval v palmové chýši ve stínu kokosů, měl jsem sto chutí roztrhat letenku i cestovní pas. Připadal jsem si jako Robinson! A klidně bych jím zůstal.