11.03.2011 21:31

 

Ačkoliv se o Belize tvrdí, že patří k sociálně nejpropracovanějším a nejvyspělejším státům Střední Ameriky, pro nás Evropany je tato poměrně malá země téměř neznámou. Malý státeček vedle Guatemaly je velmi napojen na britskou kulturu, protože je součástí Spojeného království, a přesto ve mně nezanechal příliš krásných vzpomínek. Zatímco z jiných zemí této oblasti, a ve Střední Americe jsem projel skutečně všechny země, jsem si přivezl řadu zážitků spojených s krásnou přírodou či bohatou historií. Ani jedna z těchto základních cestovatelských potřeb však nebyla naplněna dokonce ani po návštěvě hlavního města, které nese název Belmopan. Dříve bylo hlavním městem sídlo s názvem totožným se jménem země, tedy Belize. Nerad kritizuji a tak musím říci, že Belmopan bylo "nejnepěknější" město, které jsem při svých cestách prošel, a jeho návštěva byla spojena s jedním z mých velkých cestovatelských šoků.

Absolutně nezajímavé, nehezké neosobní místo, z něhož čišela jen chudoba, nelogičnost uspořádání. Spíše bych řekl, že hlavní město je sídlem úřadů a dost. Dokonce jsem se za chvilku i s několikamístními lidmi na těchto výtkách shodl a nenašel jsem nikoho, kdo by Belmopan hájil.

Odtud jsem proto spěchal do míst, která slibovala, že budou zajímavější. Neměl jsem však příliš štěstí. Přestože Dangriga slibovala více zajímavých postřehů a zážitků, po několika minutách jsem opět objevil nekonečnou špínu a šeď, která byla pro tuto oblast jakoby charakteristická. Navíc se ve městě rekonstruovaly všechny silnice, takže projet jím bez problémů se rovnalo složení řidičských zkoušek.

Z nejrůznějších knih a průvodců jsem se dozvěděl a také místní lidé mi to potvrdili, že jedním z nejkrásnějších míst v této oblasti je Placencia. Sídlo, něco mezi městem a vesnicí, je ještě více na jihu Belize a je spojeno s krásnou přírodou, rekreací a potápěním.

Ani tady však mé cestovatelské touhy nebyly naplněny. Očekával jsem vlahý vítr, nádherné palmy a nekonečné pobřeží. Ocitl jsem se však v prostředí, kde byla absolutní spoušť. Tak nějak si představuji konec války, místo, kudy se přehnal nějaký válečný konflikt. Ne válka, ale hurikán. Přírodní živel několik měsíců před mým příjezdem obrátil Placenciu vzhůru nohama a nenechal kámen na kameni.

Mnohé informace jsem se dozvěděl od dvou mladých českých manželů, kteří tam vlastní jakýsi malý hotel. Byli jedni z mála, kteří to přežili jen s malými škodami. Na hurikán byli všichni obyvatelé města dopředu důrazně upozorněni. Protože jsou tamní lidé na podobné přírodní "výstřelky" zvyklí a vědí, jak se v těchto případech chovat, jakoby zázrakem se na souši při řádění živlů nikomu nic nestalo. Na břehu nebyly žádné ztráty na životech. Mnozí lidé přišli o část majetku, mnozí o všechno, o život však nepřišel nikdo.

Chodil jsem mezi těmi troskami a sutinami. Některá obydlí byla poskládána opravdu jako pověstné domečky z karet, jinde bylo vidět, kde až stála voda. A mezi zbytky budov jsem i po několika měsících nacházel nejrůznější doklady, dokumenty, dětské hračky či vybavení kuchyně.

Jediní, kdo při hurikánu zahynul, byla skupinka 14 Američanů, kteří i přes důrazná upozornění vyjeli na moře, aby ten přírodní živel viděli přímo a zblízka z lodi. Nikdo z nich ale nepřežil.