11.03.2011 21:44

 

Navštívit šestý světadíl - Antarktidu bylo vždy mým tajným snem. Je to jedno z nejkrásnějších míst na zemi, sníh a led tvoří devadesátiprocentní souvislou pokrývku celého kontinentu, který je větší než Evropa. Dosud málo objevený kontinent, který není a nikdy nebyl stále osídlen, si po miliony let zachovává svoji typickou tvář, čistotu a krásu.

Jenže při cestě do těchto překrásných míst na vás doslova cení zuby obávaný Drakeův průliv! Plavba divokými vodami kolem Hornova mysu, místa setkání dvou největších oceánů, pronásleduje v těch nejčernějších snech často i nejotrlejší cestovatele.

Naše výprava startovala z argentinské Ushuai, města na konci světa. Nalodili jsme se na ledoborec nesoucí honosné jméno Professor Multanovskyi s ruskou posádkou a vyrazili na cestu. Loď postavená v roce 1982 ve Finsku a domovský přístav má v Sankt Petěrsburgu. Vše vypadalo báječně a já se těšil... Peklo mělo přijít vzápětí, to jsem však ještě netušil, co mě čeká. Mé odhodlání novopečeného polárníka se brzy změnilo v letargické polehávání a "opilecké" kolébavé bloumání po lodi při cestách na WC a zpět. Stručně řečeno: Ihned po proplutí kanálu Beagle a vplutí do Drakeova průlivu nedaleko mysu Horn se chmurná předpověď o nejbouřlivější místě planety vyplnila.

Poprvé zmiňovaný mys obepluly v roce 1616 dvě holandské lodě - Le Marie a Van Schuonten. Právě při této plavbě byla objevena důležitá cesta mezi Tichým a Atlantským oceánem. I když tudy v dalších letech propluly stovky menších lodí odvážných velrybářů, i velké škunery slavných mořeplavců, mnozí námořníci cíl své cesty již nikdy nespatřili! Drakeův průliv - obávané místo mnoha mořeplavců - je považován za nejdivočejší oblast jižních moří.

Při styku dvou různě teplých vod Tichého a Atlantského oceánu vznikají v těchto místech prudké a mnohdy velmi vysoké vlny. Tento efekt je ještě znásoben tím, že kolem padesátého až šedesátého stupně jižní šířky se pod teplé slané vody oceánů vsouvají studené vody antarktické. Tento jev se odborně nazývá antarktická oceánská konvergence. Přičteme-li k tomu všemu ostrý vítr, dosahující mnohdy rychlosti přes dvě stě kilometrů v hodině, rozdíly v přílivu a odlivu obou oceánů, zemskou rotaci a časté deště, je více než jasné, že k peklu je už jen krůček. Urazit téměř dvanáct set kilometrů k Jižním Shetlandům a dále přes Bransfieldovu úžinu ke kontinentální Antarktidě vyžaduje notnou dávku chuti po dobrodružství.

Zkušení námořníci hovoří o klidných vodách a pěkném počasí v těchto místech jako o velkém daru boha všech moří Neptuna. Nám nedaroval nic! Dva dny obrovské, místy až osmimetrové vlny lomcovaly naším "profesorem". Ostrý vítr a déšť bičovaly palubu lodi, počasí si s námi hrálo jako kočka s myší. Postupně jsme odepisovali plánované zastávky. Pro divokou bouři jsme museli zrušit návštěvu Jižních Shetlandských ostrovů. Za Ostrovem krále Jiřího jsem v husté mlze a přílivu deště jen těžko rozeznával ostrov Nelson. Kdesi na něm je česká stanice Jaroslava Pavlíčka!

Neptun však dále zkoušel naše odhodlání. Nedovolil nám ani zastávku na Livingstonově ostrově v prostoru Hannah Point. Zmařil naše plány vykoupat se v termálním prameni na Deception Island. Koupání mezi masami sněhu v otevřené krajině Antarktidy, to by byl zážitek. Nic z něj však nebylo.

Teprve až následující noci jsme přestali padat z postelí, ráno jsme se probudili do nádherného počasí. Jestli to, co jsme prožívali po dva předešlé dny bylo peklo, pak tohle musel být ráj! Všude bylo modrobílo. Ledové království jako z pohádky. To byla ta skutečná odměna. Byl jsem moc rád, že jsem vydržel až sem! Právě začala nejúžasnější objevitelská cesta mého dosavadního cestovatelského života.