Piraně jdou prý jen po krvi, jinak neublíží
Džungle. Toto slovo ve mně vždy vzbuzuje vzpomínky, které mi z paměti nikdy nevymizí. Navštívil jsem po celém světě několik takových lokalit a vždycky jsem odjížděl doslova paralyzován novými nevšedními zážitky.
Tak především už jen dostat se do džungle je poměrně husarský kousek. Nevím, co si představujete pod pojmem neprostupný, ale já si pod tímto slovem většinou představím právě džungli třeba v Guyaně, malé zemičce na severu Jižní Ameriky. Když jsem se chtěl dostat do tamního pralesa, musel jsem si najmout malé letadlo, které by mě tam dopravilo. Žádné pozemní cesty tam totiž nevedou. I letiště jsou poměrně pofidérní. Většinou jsou to okraje pralesa, okrajové části útesů či vodopádů nebo mýtiny, které tam nedaleko svých claymů vytvořili hledači diamantů.
Po předchozí domluvě jsem proto nasedl do zhruba pětimístného letounu, který se pomalu vznesl. I když jsem nevěřil, že tuto cestu přežiji, nakonec jsme šťastně přistáli nejen v džungli, ale také zpátky v hlavním městě Georgetownu. Let však připomínal opravdový horor. V silném větru se aero sotva drželo ve vzduchu, a podle čeho se pilot v husté mlze orientoval, je mi dodnes záhadou. V husté mlze nebylo vidět na větší vzdálenost než na několik metrů. Když začalo pršet, ještě jsem netušil, že zmoknu.
Postupně se však voda dostala také dovnitř do letadla. Otvory mezi těsněním u oken a dokonce palubní deskou do letadla skutečně pršelo. Nakonec jsme však opravdu šťastně přistáli nedaleko vodopádu Kaičur na brazilsko-guyanské hranici a já si jej mohl vyfotografovat.
V tamní džungli jsem dokonce oslavil své narozeniny. Když se to domorodci dozvěděli, připravili mi skutečně královskou oslavu. Tancovaly mi a zpívaly místní domorodé korpulentní ženy. Neustále mi nalévali nealkoholický džus z jakéhosi zvláštního exotického ovoce, jehož název se mi dosud nepdařilo zjistit. Jako dárek jsem dostal speciální nádobu a podstavec vyrobený z lahvovníku zvaného v Africe Kalabaš. Nádoba z jihoamerického lahvovníku Kalabaše je však na rozdíl od toho afrického zdobena nejrůznějšími ornamenty z vnitřní strany.
Několikrát jsem ochutnal také některé z místních specialit. Domorodci přežívají jen z toho, co v džungli najdou, co přinese voda, případně z toho, co získají z bohaté vegetace. Občas si uloví nějaké místní živočichy, jako jsou nosálové či kapibari. Také jsem tam jednou jedl jakýsi hmyz, který považují domorodci za opravdovou pochoutku. Je to něco mezi včelou a mouchou. Je to však asi dvakrát větší než včela a praží se. Patrně nejčastějším pokrmem v jídelníčku lidí žijících v džungli jsou ryby, speciálně nechvalně známé masožravé piraně, které jsou opravdovým chuťovým zážitkem nejen pro labužníky. A právě s těmito rybami mám spojenu další historku prožitou mezi domorodci.
Jednou mě totiž vzali do místní řeky, kde jsem se v podstatě po celý den s místními koupal. Stál jsem taky mnohdy až po kolena ve vodě a fotografoval. Kolem mě dováděly děti, bylo to perfektní. Když mi večer oznámili moji hostitelé, že na večeři budou právě piraně, moc jsem se těšil. Jaké však bylo moje zděšení, když jsme ryby šli lovit do těch samých míst, kde jsme se odpoledne koupali. Domorodci začali z řeky v místech, kde jsem ještě před pár hodinami po kolena ve vodě fotografoval, tahat jednoho masožravého dravce za druhým. Některé ryby měly až pětatřicet centimetrů.
Nevěřil jsem vlastním očím. "Jak jste mě mohli nechat koupat se v tak nebezpečné řece," ptal jsem se svého hostitele. Ten mne však uklidňoval: "Nemusíš se ničeho bát, pokud nemáš na těle žádnou krvácející ránu, nic ti neudělají. Přiláká je jen krev, a pak by tě mohli napadnout." I když mne při každém soustu zamrazilo, musím říci, že tak dobré jídlo jsem dlouho nejedl.