Pouštní duny jsou nejkrásnější ráno
Namibie je pro mne od mé návštěvy této země v podstatě synonymem slova poušť. Nechci tím rozhodně říci, že by v Namibii nic jiného nebylo. Tato jihoafrická země má spoustu krásných měst, která v sobě nezapřou, že dříve bylo toto území německou kolonií. Obdivoval jsem také obrovské kaňony a rozlehlé pláně stepí. Největší zážitek jsem si však přivezl z návštěvy namibijské pouště v oblasti zvané Sossusvlei.
Navštívil jsem většinu velkých pouští po celém světě, ale namibijská poušť pro mne patří k těm nejkrásnějším. Domnívám se totiž, že je divácky velmi zajímavá, má velkou imaginaci, a pevně věřím, že se tam ještě někdy podívám. Strávil jsem v ní jednu noc, tedy pár hodin, které však znamenaly několik stovek zmáčknutí spouště fotoaparátu.
Fotografování v pouštích s sebou nese určitá rizika. Jemný pouštní písek hnaný v písečné bouři může znamenat totální znehodnocení drahé fotografické techniky. Dalším důležitým bodem je čas, kdy je nejlepší poušť fotografovat. Jsou to především ranní či večerní hodiny, kdy je slunce nízko a písečné duny "hážou" výrazné, dlouhé stíny. Poušť v těch chvílích má také výraznou červenou barvu. Jinak jsou písečné pláně nezajímavé a návštěvník, fotograf, si může uhnat úpal nebo se vystavit nebezpečí dehydratace organismu. Na druhé straně, když se člověk probudí v poušti ráno, teplota se mnohdy pohybuje kolem nuly. S rychle přibývajícím slunce a teplem hrozí, že se fotoaparát orosí.
Navštívil jsem Namibii jako účastník expedice a v poušti jsem se odtrhl od kolegů a vydal se po svých jinam. Zatímco ostatní odešli fotografovat na dunu, já zůstal dole a začal se potulovat po okolí. Malými návršími, jen spoře opatřenými několika trnitými keři a jiným, ale velmi řídkým porostem, jsem se dostal dále. Po chvíli jsem však zjistil, že nejsem sám. Kolem mne se pohybovalo několik statných přímorožců. Přehoupl jsem se přes jednu menší dunu a stál jsem jen několik metrů od tohoto obrovského zvířete, které si tam pokojně pochutnávalo na jednom trnitém keři.
Hnědým přímorožcům, kteří žijí v Namibii, se říká gemsbok. V Sultanátu Omán na Arabském poloostrově žije zase stádo bílých přímorožců. Toto zvíře má jednu originální schopnost a vlastnost, která mu, vystavenému po celý den silnému slunečnímu žáru, umožňuje přežít v nehostinné poušti. Přímorožci totiž disponují velmi kvalitní a dokonalou termoregulací organismu. Mají v mozku chladnější krev než v těle a tuto krev jsou schopni přenášet po celém organismu, jak potřebují. Jinak jsou to statná zvířata, která mají na hlavě dva až metr dlouhé rohy.
Chtěl jsem mít co nejlepší snímky, proto jsem se přibližoval stále blíž a blíž. Vzdálenost mezi námi se zkracovala až do chvíle, kdy se ke mně zvíře otočilo čelem. Přímorožec "zaržál", sklonil hlavu, naklonil rohy přímo proti mně a zabral předním kopytem. Polilo mne horko! Až v této chvíli jsem si uvědomil, že se před ním nemám kam ukrýt. Nikde kolem žádný strom! Prostě nic, jen pláň. Jako by říkal: "Jsi příliš blízko! Jsem připraven zaútočit!" Uvědomil jsem si, jak je důležité přírodu respektovat. Patrně jsem totiž porušil bezpečnou vzdálenost, a proto jsem byl upozorněn, že by to mohlo dopadnout špatně. Kdyby mne nabral a nabodl na rohy, mohl jsem dopadnout nesmírně zle, z rohů by mě totiž už asi nikdo nesundal.
Přímorožci jsou tedy jedinými skutečně velkými zvířaty, která jsou dlouhodobě schopna přežít v nehostinném prostředí, jakým je namibijská poušť. Rozvážně se pohybují rozpáleným pískem a zanechávají za sebou cestičky, které postupně mizí mezi dunami, zaváty jemným pouštním pískem...