11.03.2011 21:46

 

Každý Středoevropan v sobě má zakódovánu jakousi posvátnou úctu k lesu. Je to dáno výchovou, od malička slýcháme, že v lese se musí chodit tiše, nesmí se znečišťovat a podobné věci. Obyvatelé Severní Ameriky v lese hlučet mohou, či spíše musí. Odhánějí tak medvědy. Také v nich je však úcta k lesu zakódována, také oni se jej snaží všemožně ochraňovat.

Přesto jsou situace, kdy se lidem ochrana lesních porostů jaksi vymkne z rukou, a přestože by mohli zakročit, nechají přírodu, ať se s tím porve sama. Mluvím teď o lesních požárech. Každý z vás si jistě vybaví řadu obrovských záchranných akcí, tisíce hasičů bojujících s plameny v Austrálii či v jihozápadní Americe. To jsou případy, kdy oheň někdo založí úmyslně nebo jsou ohroženy lidské životy.

Když jsem byl v Austrálii, narazil jsem však na les, který byl celý v plamenech, ale nikdo jej nehasil. V literatuře jsem se dočetl, že odborníci v mnoha případech doporučují nezasahovat a nechat tu či onu část porostu prostě vyhořet. Co jsem však netušil, že mnohá území, která definitivně lehnou popelem, aby z nich opět vstal nový les, mohou být velká jako polovina naší republiky, i větší. Moje reakce, když jsem se poprvé setkal s velkým lesním požárem, byla proto velmi emotivní. Zareagoval jsem tak, jak by zareagoval zcela jistě každý Evropan, neznalý tamních poměrů.

Při jedné z cest vozem mne začal do nosu štípat jakýsi podivný zápach, cítil jsem kouř. Po několika kilometrech jsem uviděl, jak z lesa stoupá hustý dým. "Něco se děje," řekl jsem si a zastavil, abych udělal pár zajímavých snímků. Při focení jsem si teprve uvědomil, že nikde nevidím žádného záchranáře, nad hořícím lesem nelétaly vrtulníky, které by se snažily oheň uhasit. Znervózněl jsem a začal jsem shánět pomoc.

Mobilním telefonem jsem se snažil dovolat na nejrůznější místa, stopoval jsem auta, která projížděla kolem. Bylo mi divné, že nikdo, jako by nechtěl s hořícím lesem mít něco společného. Nikdo nezastavoval a nikoho v telefonu oheň v lese nezajímal. Nakonec někdo zastavil a začal mi nadávat, naštěstí v dobrém. Jakýsi muž mne vyslechl a pak mi vše vysvětlil. "Ty tady ohrožuješ sebe, své auto a nakonec i nás, ostatní řidiče. Co blázníš," řekl mi. "Hoří tady les," odvětil jsem.

Z našeho dalšího hovoru však vyplynulo, že situace, která mne vybudila k záchranné akci, je v Austrálii v podstatě běžná. Muž mi vysvětlil, že příroda, často sama vznítí a místní lidé les nechají prostě vyhořet. Z popela dříve či později opět vstane nový les.

Co mi však neustále nedá spát, je osud zvířat, která v lese žijí. Když pominu mikroorganismy, kterých musejí v lese být miliardy, pominu-li hmyz, plazy a drobné hlodavce, stále je mi líto třeba tradičních koal, které musejí před plameny z lesa utíkat. Tito pro Austrálii typičtí savci se živí listy z blahovičníku, snědí denně až tři kilogramy lístků tohoto stromu.

Blahovičníky - eukalypty navíc obsahují jakousi zvláštní opojnou látku, vzdáleně by mohla připomínat alkohol, která dělá z koal ony líné, pomalu se pohybující tvory. Právě na tyto "lenochy" jsem při lesním požáru musel myslet. "Kolik jich tam asi uhořelo?" ptal jsem se, když jsem nasál typickou vůni pryskyřice, která se nesla nad hořícím eukalyptovým lesem. Později jsem se však dozvěděl, že koala je sice na první pohled neuvěřitelně líná, v nebezpečí však údajně dokáže prchat velmi rychle.

Abych to shrnul, stát na hranici hořícího lesa je sice velmi emotivní, adrenalinový zážitek. Našinec, tedy člověk ze střední Evropy, se však neubrání pocitu, že něco je v nepořádku.