07.03.2011 16:15

 

K Viktoriiným vodopádům na hranicích afrických států Zambie a Zimbabwe jsem přijel spolu s přáteli expedičním speciálem po obyčejné asfaltové cestě. Viktoriiny vodopády jsou dnes velmi jednoduše přístupné všem turistům a návštěvníkům. V minulosti to tak nebylo vždy. Objevitel vodopádů ležících na řece Zambezi sir David Livingston v jedné ze svých knih popisuje, jak těžké bylo těchto míst v roce 1855 dosáhnout. Vzpomněl jsem si, jak popisoval, že už věděl o vodopádech, slyšel je a dokonce viděl tu hustou vodní tříšť, která se vznášela ve vzduchu. Přesto mu trvalo několik desítek dní, než mohl potěšit své oko nádherným pohledem, který vodopády každému návštěvníkovi skýtají. Nejprve totiž bylo nutné prosekat se hustou a neprostupnou džunglí.

Dnes je situace zcela odlišná. K vodopádům vás přivede široká asfaltová cesta a Victoria Falls je dokonce město. Člověk je v něm neustále konfrontován s typickou africkou realitou, kterou střídají moderní centra obchodu a služeb, zaměřená na turisty. Kolem je také velká spousta kempů.

Vlastní vodopády však skutečně stojí za to, i když jsou dnes především velmi výhodným obchodním artiklem. Po zaplacení vstupného jsem se tedy mohl vydat na útes, z něhož jsou vodopády nádherně vidět. Cestou jsem se zastavil a vyfotografoval památník věnovaný objeviteli vodopádů siru Davidu Livingstonovi, který toto místo pojmenoval po královně Viktorii.

Když jsem přišel blíže k vodopádům, byl jsem si stoprocentně jistý, že tohle je další místo, kde příroda demonstruje svoji obrovskou sílu. Tok řeky Zambezi je v průběhu roku různě silný. V nejlepším případě je zde řeka až kilometr široká a padá do hloubky zhruba sto metrů, aby se v podobě vodní tříště opět drala nahoru. Právě tento úkaz vytváří v okolí jakýsi ďábelský hukot, který dává znát, že voda je skutečně nespoutaný živel. Voda v řece jako by vřela, pění, bublá a hučí. Měl jsem velké obavy, aby se mi na břehu nezamotala hlava. Pád dolů by byl mým posledním - zcela jistě by skončil tragicky.

Co je na Viktoriiných vodopádech také zajímavé, je skutečnost, že vlastně vždy, když svítí sluníčko, vytvoří se nad vodou nádherná duha. Ve vodní tříšti se totiž lomí sluneční paprsky. Zatímco u nás je duha úkazem ojedinělým, Viktoriiny vodopády jsou ozdobeny barevným spektrem v podstatě za každého slunného dne. Fotografovat vodopády ale není jednoduché. Může za to už zmíněná vodní tříšť, která se vytváří v místech, kde voda dopadá na hladinu řeky Zambezi. Jak se dere nahoru, je to, jako byste byli pod drobnou sprchou, ovšem ze všech možných směrů. Je tedy třeba odbíhat, aby vám příliš nenavlhl fotoaparát nebo videokamera.

Byl jsem tedy uchvácen krásou tohoto přírodního úkazu a ohromen jeho velikostí a sílou. Ten hlavní okamžik, na který do smrti nezapomenu, však teprve měl přijít. Už jsem se s vodopády loučil a odcházel jsem pryč z toho místa, když jsem proti sobě uviděl divné, po zuby ozbrojené muže. Dostal jsem trochu strach, že se něco děje. V afrických zemích není nikdy daleko k ozbrojenému puči nebo podobným problémům a turisté by se mohli stát prostředkem pro prosazení zájmů vzbouřenců.

Mé obavy se však záhy rozplynuly, protože jsem si za ozbrojenci všiml skupinky civilně oblečených osob. Uprostřed zářil, celý v bílém, jakýsi známý černoch, kterého jsem však nedokázal nikam zařadit. Postavil jsem se proto na okraj cesty a vyčkával, když ten člověk ke mně přistoupil a oslovil mne: "Jak se máš, jak se ti tady líbí?" Odpověděl jsem, že jsem z toho místa nadšen a stejně tak z celé přírody v Zimbabve. "A odkud jsi?" zeptal se znovu ten muž. Když jsem odpověděl, že z České republiky, pousmál se, podal mi ruku na rozloučenou a odvětil: "Tak pozdravuj Václava Havla!" a odešel pryč. V té chvíli jsem si uvědomil, odkud toho muže znám. Pro jistotu jsem se také zeptal několika místních lidí a všichni mi mou domněnku potvrdili. Ten muž, který mne oslovil, byl dnes již neblaze proslulý prezident Robert Mugabe.