Tahiti
Všechny mé cesty nejsou bohužel spojeny jen s příjemnými zážitky. Někdy se prostě přihodí něco, co zanechá ve vzpomínkách na vysněné místo menší či větší šrám.
Na Tahiti jsem se velmi těšil. Měl jsem představu, že půjde o jednu z doslova rajských oblastí. Svoji návštěvu na tomto ostrově však zpětně spojuji s velkým rozčarováním a zklamáním. S odstupem času také zjišťuji, že smůla mě a mé přátele provázela vlastně od začátku.
Vše začalo hned po příletu na letiště do města Faa. Přistáli jsme hluboko v noci a jediné, o čem jsme přemýšleli, byl odpočinek. Neměli jsme domluvený hotel, a proto jsme se rozhodli půjčit si auto, s nímž bychom odjeli někam za město, kde jsme se chtěli vyspat v autě či v přírodě. Hned u letiště se však na náš pronajatý vůz doslova nalepil neznámý automobil, kterého jsme se pak další tři hodiny nemohli zbavit. Patrně si nás někdo vytipoval a nehodlal se vzdát svého záměru okrást nás.
Jezdili jsme po hlavním městě ostrovů Tahiti - Papeete a snažili se pronásledovatele setřást. Několikrát jsem zabočil do těch nejužších uliček, několikrát jsem vyjel za město a zase se vrátil zpět. Nakonec, opravdu po několika hodinách, se nám podařilo se cizímu vozu ztratit a zastavit na parkovišti v přístavu, kde jsme pak noc dospali.
Jízda mě však natolik probrala, že jsem ještě před spaním na krátkou chvíli vyrazil do nočního města, a tam přišlo další zklamání. Po několika minutách jsem pochopil, že to je doslova semeniště hříchu a špíny. Jak jsem se na vlastní oči přesvědčil, patrně všichni asociálové z celé Francouzské Polynésie se stahují právě do Papeete. Na spousty bezdomovců a pochybných existencí jsem při své krátké vycházce narazil nejen u přístavu, ale v podstatě i v samém centru města.
Pak následoval jeden zážitek za druhým. Měli jsme v plánu objet ostrov, fotografovat krásné pláže a nádhernou přírodu a příjemné obyvatele. Většinu z těchto zážitků jsme však nasbírali na jiných ostrovech. Předně tím, že ostrov Tahiti je vulkanický, tak má většinu pláží černých, špinavých a neudržovaných. Když jsme zastavili, třeba na dokoupení jídla, měli jsme co dělat, aby nám do vozu nevlezli místní obyvatelé, kteří skutečně nebyli příliš přátelští.
Po návratu z oné okružní jízdy po ostrově jsme se chtěli setkat s našimi krajany nebo jejich potomky, o nichž jsme věděli, že na ostrově žijí. První Češi na Tahiti vyrazili pravděpodobně pod dojmem vyprávění Milana Rastislava Štefánika, který vyjel na ostrov sledovat průlet Halleyovy komety. Budoucí významný politik se po návratu do Evropy netajil svými sny o kolonizaci ostrovů ve Francouzské Polynésii. Snům o ztraceném ráji nakonec v letech 1923 až 1930 podlehla zhruba stovka krajanů. Ti však místo ráje nalezli na Tahiti pouze hlad, bídu, slzy a utrpení.
Domnívali jsme se, že alespoň tyto lidi potěší setkání s krajany. Našli jsme různé kontakty na česká jména. Navštívili jsme jich hned několik. První cesta vedla na benzinovou pumpu nesoucí jméno Slavia, navštívili jsme také fotoateliér, který založil Brňan Emil Valenta. Jednou ze známějších rodin s českým jménem je rodina Prokopových. Jeden z členů této rodiny, potomek Čechů, působí dokonce ve vládě.
Jedním z nejznámějších krajanů, který na Tahiti odešel v roce 1927, se jmenoval Rudolf Klíma. Jeho dcera, stejně jako otec, má v Papeete knihkupectví. Její reakce na naši návštěvu nebyla příliš vstřícná. Chtěli jsme se dozvědět něco více o aktivitách Čechů, kteří na Tahiti emigrovali, a proto jsme tuto ženu velmi zdvořile požádali o informace. Její reakce nás však nemile překvapila. Byla velmi odmítavá, v podstatě se s námi nechtěla bavit. Jsem přesvědčen, že jsme prostě měli na Tahiti smůlu. Této ženě zcela určitě nebylo jedno, odkud pochází, a byla patrně hrdá na svůj český původ. Poznali jsme to ze sortimentu, který v knihkupectví nabízela. V regálech jsme viděli mnoho českých knih českých autorů a na stojanu nechyběly ani pohlednice Prahy.
Jsem přesvědčen, že její nepřístupnost byla způsobena tím, že jsme prostě neměli štěstí. O to víc jsem si uvědomoval a vážil vstřícnosti lidí při všech ostatních cestách .