11.03.2011 21:47

 

Austrálie je jedním z kontinentů, který se mi vždy zdál být nedosažitelný. Dostat se k protinožcům však byl můj tajný sen.

Přestože jsem se za ta léta do Austrálie podíval již několikrát, vždycky byl tento kontinent pro mne jen přestupní stanicí při cestách do Pacifiku. Čas, který jsem tam strávil, byl jen okamžikem proti době, kterou bych na důkladnější poznání potřeboval. Mým snem proto zůstává cesta, která by mi dala poznat Austrálii opravdu důkladně. I přesto jsem si při svých čtyřech krátkých návštěvách neodpustil, abych v Austrálii byl a neviděl to, co je pro ni typické.

Především jsou to příslušníci domorodých kmenů, původních obyvatel kontinentu, tzv. aboriginalové. Když jim koukám do očí nebo na bílou barvou pomalované hnědé tváře, trochu mne mrazí při vědomí, že skupinka těchto originálních lidí představuje už jen deset procent celkové australské populace. Zbytek tvoří Evropané, kteří začali kontinent obsazovat zhruba před 230 lety. Je velmi příjemné je navštívit a vidět je hrát na tradiční domorodý nástroj didgeridoo nebo obdivovat jejich umění zvládat boomerang.

Co je pro Austrálii však také příznačné, je fauna, která je často endemická, tedy že její zástupci žijí pouze tady a nikde jinde na zeměkouli.

Od počátku jsem chtěl vidět a fotografovat klokany, koaly, ptakopysky či zvířátka, která se jmenují wombati. Při každé ze svých návštěv jsem se s klokany opravdu doslova "sešel". Několikrát jsem tato velmi zvláštní a pro Austrálii typická zvířata dokonce hladil. Žádnému z návštěvníků protinožců bych to však nedoporučoval. Klokaní srst je totiž plná různých parazitů, kteří si nedělají starosti, na jakém těle se zrovna pohybují. Právě tito nezvaní spolubydlící způsobují, že si klokani tak často škrábou drbou kožich.

Bylo zajímavé pozorovat a fotit klokany v přírodě, tedy v jejich přirozeném prostředí. Viděl jsem rodinky, jak spolu žijí, společně se pasou nebo se přesouvají z místa na místo. Někteří běželi, jiní používali dlouhé skoky. Ti nejzdatnější z klokanů jsou schopni totiž se odrazit a dopadnout až po deseti metrech. Záleží ovšem na druhu tohoto zvířete. Je jich totiž několik desítek. Nejmenší klokani jsou velcí jako králíci, ti největší pak měří přes dva metry. Obecně však platí, že není radno se k těmto zvířatům příliš přibližovat, protože rozzuřený klokan, zejména ten velký, rudý, dokáže velmi silně boxovat předními končetinami. Hlavně je však schopen kopnout zadníma nohama tak silně, že to může být i smrtelný úder.

Tato sympatická zvířata, jakkoliv jsou v tamním prostředí doma, jsou však ohrožována řadou nebezpečí, kterádo těch míst zavlekli lidé. Jediným a největším nebezpečím byl pro klokany od nepaměti člověk. Vyvražďovali je mnohdy jen proto, že jim ničili úrodu, někdy kvůli přemnožení tohoto druhu, jindy zase pro maso, které je součástí australské kuchyně a dnes často i naší, středoevropské.

Klokan se však také stává velmi často obětí dopravních nehod. Na australských silnicích je ročně zabito několik tisíc, a možná desítek tisíc těchto zvířat. Co může být pro našince neobvyklé a kuriózní, že na klokany motoristy upozorňují i dopravní značky. Takže zatímco u nás jsou v lesních úsecích tabule se siluetou srny, u protinožců jsou to právě klokani. Každý, kdo přijede do této oblasti, je varován, že klokani jsou často fascinováni světly automobilů a vrhají se přímo do cesty. Fotografii, na níž je klokan na silnici v popředí s dopravní značkou jsem však nepořídil náhodou. Čekal jsem dlouho, ale tolik času jsem zase neměl. Požádal jsem proto své přátele, kteří se mou byli, aby mi z lesa nějakého nahnali. Po několika minutách jsem tak měl příležitost pořídit snímek, jaký jsem si přál.

Jak vidíte, celý dnešní díl jsme hovořili v podstatě pouze o jedno živočišném druhu, který Austrálie nabízí. A to je důvod, proč mám pocit, že jsem na tomto kontinentu opravdu neviděl spoustu věcí a nenavštívil mnoho zajímavých míst. No, budu to muset napravit!