Ukrajina
Vrátil jsem se z Ukrajiny. „Tak co, jaké to bylo? Co jsi viděl? A vyšly fotky?", ptali se mě mnozí. Ale já si přivezl ze Zakarpatské Ukrajiny zejména nečekaná poznání. Země se těší již několik let ze svobody, ale ani to nestačilo eliminovat mnohé odkazy devastujícího komunistického režimu. To, co napáchal na lidské psychice, jak ovlivnil úroveň sociální adaptace a schopnost komunikovat, jsem každodenně pozoroval v mnoha ukrajinských městech.
„Hallo, mister! How are you?", volají na mě domorodci snad ve všech částech mimoevropského světa. Úsměv, nadšení a rozzářené oči přenášejí na každého návštěvníka z Evropy skvělou náladu. Miluji tu atmosféru plnou optimismu, radosti a pohody. Kdykoliv jen projíždím najatým vozem chudobnými vesnicemi rozlehlé Asie, Afriky, mnoha oblastmi ostrovních formací nebo jižní Ameriky, scénář letmých kontaktuje téměř shodný. Ti lidé se upřímně těší už jen z toho, že vidí cizince. Jsou pobaveni, nadšeni a dávají to mnoha gesty, mimikou i verbálně jednoznačně najevo. Setkání s takovými lidmi zná každý cestovatel. Často je to první postřeh a argument, kterým obhajují své jednostranné zaměření. Moc mě ta hra očí, úsměvů a pozdravů baví. Inspiruje.
Na Ukrajině jsem se ale moc nebavil. Spíše mě mrazilo. Z okénka auta (v zemi se díky nekvalitním silnicím jezdí docela pomalu) i při osobních setkáních jsem domorodce nadšeně zdravil. Moje „Haló, čau, zdrastvuj!" zůstávalo většinou bez odezvy. Ustrašené oči, vážné tváře bez úsměvů, zaskočení. Děti, mladí i starší lidé mě většinou vítali s kamennou tváří a mezi sebou šeptali: „Inostraněc, Amerikaněc...!" Ukrajinou mě provázel chlad a málo vstřícnosti.
Přeji této dlouhodobě zkoušené zemi, aby ten pověstný kremelský mráz už brzy vystřídalo hřejivé slunce. Slunce v duši.