11.03.2011 21:43

 

"Stůj!" zvolal Chris a výhružně se na mě podíval. Zastavil jsem svůj nákrok snad v posledním zlomku sekundy a doslova jsem ztuhl úlekem. Ještě metr a šlápl jsem na tuleně leopardího. Měl dva a půl metru a vyhříval se na obrovském kameni při pobřeží ostrova Cuverville. Vzápětí se znuděně odvalil a několika záběry ploutví se vnořil do chladných vln zpěněného moře. Všem zmizel z očí a namířených objektivů kamer a fotoaparátů. Tak to mi tedy scházelo! Udělám takovou chybu - a ještě před zraky vedoucího a téměř všech účastníků výpravy. "Velmi se omlouvám", opakoval jsem a raději jsem nastoupil do gumového člunu jako první, provinile se schoulíc do nejnevýhodnějšího místa blízko motoru.

Jsem ve vysněné Antarktidě, Chris Edwards je špičkový skotský geolog a polární badatel, který vede tuto misi společně s Angličanem Tony Soperem, a všude kolem mě je na gumových člunech Zodiak 37 účastníků-dobrodruhů z celého světa. Jedu zpět z prvního dnešního výsadku do kontinentální Antarktidy na mateřskou loď - ledoborec Professor Multanovskiy. Ještě včera moře bouřilo tak, že nalodění do Zodiaků by nebylo absolutně možné. Po téměř 40ti hodinové bouři se uklidňovalo jen velmi pomalu.

Od Hornova mysu na jihu Ameriky, přes Drakeův průliv, kolem Jižních Shetland až sem jsem nezažil nic jiného než nekonečné peklo vzdouvajících se až osmimetrových vln. Když sešlo z několika plánovaných zastávek na King George, Livingstonově a ostrově Deception, byl jsem i přes zelenobílý obličej vzteky rudý. Mohutná síla přírody si s ocelovou lodí pohrávala jako s maličkou skořápkou, ačkoliv má ledoborec délku 70 metrů. Moje objevitelské touhy a plány vzaly pro tuto chvíli za své - prostě příroda měla navrch a nezbylo než čekat a snad se i modlit.

Modlitby byly vyslyšeny a dnes jsem se probudil za mírného pohupování lodi do krásného slunečného dne. Právě se tedy společně s ostatními vracím z premiérové návštěvy věčně zmrzlého kontinentu a je mi i přes ten incident s tuleněm velmi krásně a slavnostně. Cítím se šťastný. Tak hluboce na mě poslední dvě hodiny zapůsobily.

V duchu si promítám všechny své cesty. Kolik exotických (pro mnohé rajských) míst jsem už ve světě viděl? Kolik malebných ostrovů vystupujících ze smaragdově modrých lagun jsem navštívil? Kolik světových metropolí jsem křížemkrážem prochodil, ale nikdy a nikde jsem nezažil to, co tady! Pouze tady v Antarktidě jsem měl pocit skutečného objevitele. Protože jsem docela určitě stál často na místech, na kterých přede mnou ještě nikdy žádný člověk nestál. Pocit, za který by dal každý současný cestovatel cokoliv, se může při současném bouřlivém celosvětovém rozvoji cestovního ruchu objektivně naplnit jen stěží. V Antarktidě to možné a dokonce velmi pravděpodobné je.

Na tento kontinent, který je o plnou třetinu větší než Evropa, je totiž vstup velmi přísně omezen a kontrolován. Je to jediný světadíl, který není a nikdy nebyl permanentně osídlen. Drsnost antarktického počasí dokládají rekordní naměřené teplotní hodnoty okolo -89°C. Největším nebezpečím je vítr s nejvyšší změřenou rychlostí 300 km v hodině! Právě tyto skutečnosti uchránily Antarktidu od destruktivního vlivu člověka, jak se to děje téměř všude jinde na světě. Při mnoha dalších výstupech na pevninu jsem si tyto skutečnosti uvědomoval ještě intenzivněji. To když jsem se mohl k různým zástupcům místní fauny, zejména k tučňákům, tuleňům, lachtanům a kormoránům přibližovat na dosah ruky.

Divoká zvířata ve volné přírodě neutíkají před člověkem! Ano, tato bláhová stvoření ještě neví, že s člověkem přichází zpravidla i smrt. Bylo mně z toho blaze a současně jsem měl upřímnou obavu, jak dlouho tento stav vydrží. "Přeji vám, tučňáci, tuleni, velryby, kormoráni, buřňáci, rackové, chaluhy, holoubci kapští a další obyvatelé Antarktidy, aby tento překrásný ledový kontinent zůstal nadále pouze vaším domovem. Přeji vám, aby jste takové barevné, dvounohé živočichy, jako jsem já, s čímsi blýskavým v rukou viděli co nejméně. A pokud přijdou (a oni přijdou!), aby to byli lidé, kteří ani na okamžik nezapomenou na to, že jsou zde pouze na krátké zdvořilostní návštěvě ve vašem království. Tak, jako si to uvědomuji já", dokončil jsem polohlasem své přání a dodal jsem "Příteli tuleni, promiň, příště budu opatrnější!" Tiše jsem se vzdálil.

Při divoké cestě Drakeovým průlivem zpět do Argentiny jsem se do království věčného ledu ve vzpomínkách stále vracel a bylo mi nesmírně dobře. Dodnes nemohu uvěřit, že jsem tam byl...