11.03.2011 21:38

 

Když se v České republice řekne Grand Canyon, mnoha lidem vyschne v krku. Našinci mají prostě toto místo, které považuji za jedno z nejpůsobivějších na světě, spojeno s žhnoucími skálami, sálajícím pískem a zalité sluncem. Záběry rudých skal a nádherných západů slunce nad tímto chrámem divočiny doslova obletěly svět. Můj zážitek z tohoto místa je však zcela odlišný. Skutečně velmi neobvyklý, takový, jaký jsem si do té doby nedokázal představit. Já jsem v Grand Canyonu zažil sněhovou bouři, navštívil jsem jej totiž 3. ledna. Takže zatímco většina návštěvníků vzpomíná na vyčerpání z horka, mne ještě dnes při té vzpomínce zebou konečky prstů.

Do Spojených států amerických jsem přiletěl těsně po oslavách nového roku na Havaji. Půjčil jsem si vůz a vyrazil do Arizony. Do zmiňované oblasti jsem přijel již večer a tam začal můj nevšední zážitek.

Přespával jsem v autě a celou noc mne trápila opravdu strašná zima. Několikrát jsem dokonce musel nastartovat auto, abych jeho interiér alespoň trochu vytopil. Když ani to nepomáhalo, běhal jsem i několik minut po parkovišti, abych se zahřál. Dokonce jsem loudil z místního vrátného trochu horkého čaje. Nakonec jsem tuto hrůznou noc přečkal a ráno konečně vyrazil ke Grand Canyonu.

Několik posledních hodin jsem prospal, a o to bylo mé překvapení větší, že jsem se probudil a kolem mne bylo bílo. Za pár hodin napadlo mnoho čerstvého sněhu. Venku řádila doslova sněhová bouře, silný a prudký vítr ohýbal okolní stromy.
Přijel jsem na hranu Grand Canyonu. Návštěvnické centrum, které jsem minul a které bývá v sezoně doslova napěchováno autobusy s návštěvníky, bylo tentokrát úplně prázdné. Nebyl tam vůbec nikdo.

A co ty tisíce turistů do těchto míst táhne? Tři sta šedesát pět kilometrů dlouhý Grand Canyon je hluboký celou jednu míli, tedy šestnáct set metrů. V některých místech je i několik kilometrů široký. Po miliony let jej hloubila divoká řeka Colorado. V kaňonu žili v dávných dobách v pueblech vytesaných do skal indiáni, především příslušníci kmene Navahů. Právě v sezoně se desítkám tisíců turistů naskýtají nádherné pohledy na tento úchvatný přírodní úkaz. Já ale neviděl nic z toho, co jsem právě popsal.

Několik hodin jsem strávil popojížděním po hraně Grand Canyonu a vyhledáváním záběrů, které by alespoň vzdáleně mohly připomínat toto světoznámé místo. Snažil jsem se dostat do těch nejzazších míst, mohl jsem však pouze tam, kam až to sníh dovolil. Občas jsem vyběhl z auta a udělal snímek zasněženého a mlhou zahaleného Grand Canyonu, který nebyl téměř vidět. Počasí se velmi rychle střídalo, mlha se někdy na několik minut roztrhla, vítr ji rozfoukal. Občas se dokonce skrz mraky prodraly nesmělé sluneční paprsky, které do ruda zabarvily stěny kaňonu.

Využít těchto chvilek pro mne však také nebylo jednoduché. Zimou zkřehlé prsty mnohdy nebyly schopny tak rychle zaostřit a vyfotografovat záběr, na který jsem čekal mnohdy až desítky minut, vystaven silnému a hlavně mrazivému větru kdesi na skalním balkoně.

I když byl ke mně osud takto nevybíravý, přesto mi do cesty přihrál pozoruhodnost, kterou mnozí turisté právě pro uchvácení Grand Canyonem nevidí.

Nebyl jsem v těch místech sám. Z povzdálí mne sledovali místní obyvatelé, tedy několik statných jelenů. Tato obrovská nádherná zvířata mi několikrát stála modelem a nechala se fotografovat až do chvíle, než jsem porušil bezpečnou vzdálenost a ona opět zmizela v hustém porostu. Bylo velmi zvláštní stát několik metrů od takového obrovského zvířete.
Často jsem si v těchto chvílích vzpomněl na přátele, kteří v souvislosti s Grand Canyonem hovořili o několikahodinových túrách dolů k řece Colorado. Kdy jejich jedinou starostí bylo při překonání převýšení přesahující tři tisíce metrů dodržování pitného režimu, protože je spalovalo žhavé slunce, horký písek a sálající skály. Já jsem na tomto místě strávil několik hodin v mrazivém větru a se strachem, abych si neuhnal zápal plic či nachlazení.